Kryl a Ortel aneb Martina v Mešitě

To by bylo, abych nenapsal něco k úspěchu skupiny Ortel v anketě Český slavík a k pokusům srovnávat Tomáše Ortela s Karlem Krylem, když už se k tomu tady vyjádřili prakticky všichni. To druhé je docela zábavná představa.

Nic a nikoho nelze srovnávat s Karlem Krylem, ani žádného jiného tehdejšího písničkáře, jakými byli a jsou třeba Vladimír Merta, Jaroslav Hutka, Vlasta Třešňák, Pepa Nos a další, ačkoli je mám všechny rád, a tím méně pak zpěvák, co si říká Tomáš Ortel. Teď nechám stranou umělecké kvality hudby a textů všech, stejně tak míru vzdoru proti režimu a v případě Ortela proti neblahým skutečnostem. To srovnání totiž neobstojí vzhledem k tomu, že Karel Kryl je již uzavřená legenda, téměř mýtická postava, tragický hrdina. A stal se jí nejen tím, co zpíval, nejen svým básnickým uměním, ale i naprosto specifickým osudem, životními postoji, morálními zásadami, z kterých nikdy neslevil, aspoň o tom nevím. A to navzdory všemu, čemu byl vystaven.

Postavou malý a vzhledem nenápadný Kryl, který působil až plachým dojmem, uměl čelit všem tlakům a protivenstvím zcela neokázalým způsobem, třeba jen ve svetru či v košili a v džínách a s kytarou. A z této pozice dovedl jasně a nekompromisně, tu prostými, tu lehce archaickými, avšak vždycky překvapivými a objevnými výrazovými prostředky předestřít lidem básnické obrazy, které vystihovaly podstaty jevů, o nichž zpíval a co nemilosrdně kritizoval. Naproti tomu Tomáš Ortel dokresluje kulisami, kostýmy to, co se mu nedostává v myšlenkách a obraznosti jeho písní, které se snaží do obecenstva tlačit pod párou také poněkud hrubou naléhavostí hlasu.

Uvedu to na příkladech několika pasáží z Krylovy písně Martina a Ortelovy písně Mešita. V Martině Kryl zpívá třeba: „Smět sedět vedle Martiny a píti suché martini k mokrému masu, sotva bych asi uznával, to co jsem doma zpívával za starých časů...“ Nebo: „Kdybych chtěl líbat Martinu, dal bych svou páteř za třtinu ohnutou větrem, trávil si život schůzemi a večer brblal v přízemí nad Černým Petrem, nosil bych hesla v zástupu a třeba stavěl chalupu a kradl cihly...“ Nebo: „Kdybych chtěl mluvit s Martinou, plet bych si bukvy s latinou a knutu s žezlem, měnil bych pravdu ve lhaní, v častušku hudbu varhanní, plet dobro se zlem...“ V Mešitě zpívá Ortel: „V zemi křesťanů mešita stojí, ať mi někdo z vás na to odpoví, proč kostel nestaví v arabských zemích a proč země má všude je pro smích? Je to prokletí, cítím se v zajetí mediálních lží a strachem o děti. Nebudu ti lhát, i ty se budeš bát, až v burce budou stát a modlitbu svou řvát. Cítit se budou v právu ti v tom černým hávu, útočí jen v davu a svatou válku ctí. Pro Alláhovo slávu uříznou ti hlavu, mají jen o to snahu, zastavme šílenství.“

Z těchto citací je zřejmé, že Kryl neotřelými obrazy a příměry trefně a v syrovosti líčil lidem u nás, co museli obětovat ze svých charakterů, když chtěli žít obyčejné životy, mít svá soukromá štěstí a uspokojovat normální potřeby. On to v emigraci sice obětovat nemusel, ale bylo to vykoupeno steskem po domově a po lásce, jistou vykořeněností, ale radši volil stesk, než by dal páteř za třtinu. Je v tom až mrazivá síla a hluboké poslání. Ortel naproti tomu jen prvoplánově rýmuje skoro až dechovkovým způsobem, viz „Ztratila jsem kajdu, kde ji smutná najdu, našla jsem ji v lese, myslivec ji nese...“ Netvrdím, že Mešita nemá nosnou myšlenku, že v ní není poslání a té písni jistě nelze upřít ani dost silný náboj, není to však poezie, jen staccato výkřiků v rýmované podobě. To by ovšem nemuselo až tak vadit. Běží ale o jinou věc.

Kryl totiž oslovoval drtivou většinu národa, protože zpíval o skutečnostech, které lidé žili, chápali, o co jde, věděli, že je to pravda. Ty hrozby, jež Kryl označoval, lidé důvěrně znali, neboť s nimi byli ve stálém kontaktu, a proto se s Krylovými písněmi identifikovali. Ortel ale zpívá o tom, co by se mohlo stát a přestože hrozby, na které upozorňuje, jsou skutečné a víme o nich, zůstávají pro nás do značné míry latentní. Část národa si myslí, že k něčemu takovému dojde, část se domnívá, že ne a skoro všichni doufají, že k nic takového nenastane, přestože někteří říkají ústy něco jiného.

Rozumím tomu, že se řadě lidí může Ortel a jeho písně líbit, že je oslovuje, že jím mohou být i nadšeni. Především těm se líbí, kteří mají potřebu se stále k něčemu hecovat a přiživovat své spravedlivé rozhořčení, v němž jim víceméně nikdo nebrání. No ale stačí to zatím jen na druhé místo v přitroublé anketě, kterou dlouhá léta vyhrává zpěvák, který poslední roky nic nového prakticky nenazpíval. A pak je tu ta věc, že si Tomáš Ortel může v klidu převzít ocenění ve světle reflektorů a v televizním přenosu. Nic podobného by se Karlu Krylovi u nás v komunistickém režimu nemohlo přihodit.