Kvůli hře jsi nechal umřít otce? (povídka)

Tu chlastačku zosnovala Alena, co pozvala po školení pár jeho účastníků domů, kde se k nim přidal Alenin muž Pepa. Od ní z oddělení šli ještě Karel a Eva a z propagace Evina kamarádka Majka a pak ti dva čípkové Roman a Honza

= Do obýváku Alenina a Pepova bytu se všichni sotva vešli, tím to ale bylo útulnější opíjení a zábava se stala intimnější. Alena a Majka se srovnaly na sedačku, Karel a Roman se uvelebili v křeslech, Pepa si přinesl z kuchyně židli, aby mohl dolévat a obsluhovat skvělou aparaturu, z níž se linula příjemná hudba. Honza židli odmítl, usadil se na zem a zády se opřel o pokojovou stěnu vedle televize. Ani Eva, na které mohl Honza už na školení nechat oči, se nedala zlákat židlí ani místem mezi Alenou a Majkou a k Honzovu údivu přistála vedle něj tak těsně, že se k sobě tiskli boky.
= Zábava se brzy rozproudila, společnost se smála především historkám jejího nejstaršího člena Karla. I ostatní ale dávali cosi k lepšímu, až tedy na Honzu a Evu. Všichni statečně popíjeli víno, pivo i tvrdý, zobali jednohubky, co Alena narychlo připravila. Pepa vyměňoval desky a zodpovědně doléval. Honzovi se zdálo neuvěřitelné, jaké mají zásoby chlastu.
= „Vy dva tam dole!“ zavolala Alena na mladou černovlasou brýlatou krásku Evu a smutně se tvářícího Honzu. „Vemte si taky jednohubky. Není zdravé slopat nalačno.“
= Honza a Eva však pili jen minimálně, o to častěji se ale na sebe zasněně dívali. Když se neměli ani k pochoutkám na párátkách, Alena jich pár nabrala na talířek a donesla jim to na zem. „Vy jste tady jako nějaký milenci,“ řekla Alena udiveně a oni se na ni oba usmáli. Pak o ně zbytek sešlosti opět ztratil zájem.
= „Kolik ti je vůbec let, Honzo?“ zeptala se znenadání tiše Eva.
= „Víc než tobě,“ odvětil.
= „To bych tak netvrdila. Kolik?“
= „Pětadvacet,“ přiznal Honza.
= „No vidíš, o moc víc než mně ti není. Mně je dvacet dva,“ prozradila na oplátku.
= „Co si to tam furt špitáte?!“ obořila se na ně rozjařeně Majka. „A vůbec, Jendo, řekni nám taky něco?“
= „A co?“ ptal se Honza bezbarvě.
= „Třeba něco o sobě. V propagaci jsi chvíli a Pepa, Alena, Karel a Eva tě neznají vůbec,“ navrhla a zdůvodnila Majka.
= „Eva taky nic nevyprávěla,“ zdráhal se Honza.
= „Tu všichni známe, ale o tobě nevíme nic,“ naléhala Majka.
= „Tak se nenech prosit,“ přidala se Alena.
= „Na mně není nic zajímavýho,“ vykrucoval se stále Honza.
= „Proč myslíš?“ zvážněl Karel. „Každý člověk je nějak zajímavý,“ pravil filozoficky.
= „Možná, ale já ne,“ trval na svém Honza, ale významně přitom pohlédl na Romana. 
= S jediným Romanem se Honza znal už od střední školy. Byli kamarádi a s oblibou vodili lidi za nos a mátli je různými vymyšlenými příběhy, které ale líčili přesvědčivě coby čistou pravdu. Honza se zrovna k takové mystifikaci chystal, ale potřebovat Romanovu pomoc.
= Roman Honzův signál okamžitě pochopil a spustil: „Nesmíte ho brát vážně. Chce vyvolat jen větší zájem o sebe, nebo zkazit zábavu.“
= „To snad ne,“ zhrozila se Majka. „Že to není pravda, Honzo?“
= „A proč ne?“ odpověděl Honza otázkou.
= „Proč bys chtěl kazit zábavu?“ vmísil se do hovoru Pepa.
= „Říkám, že blufuje,“ trval na svém Roman.
= „Nech ho, ať nám to vysvětlí sám,“ okřikla Alena svého manžela.
= „Nic nevysvětlí,“ hecoval Roman dál touhu sešlosti po Honzově vyprávění. „Je totiž jaksi zatížený z dětství. Stejně se domnívá, že touhle chlastačkou trpí jeho čistá duše.“
= „Co je to za nesmysl?“ divila se Alena.
= „No tak, Honzo, řekni něco,“ přidala se nečekaně Eva a mile se na něj podívala.
= Na to, až se právě Eva ozve, Honza čekal a řekl: „Tak dobře.“
= „To se podívejme,“ kroutila hlavou Alena. „My tu do něj můžeme hučet a nic. Když ho ale požádá Evička...,“ významně nedokončila.
= Zvenku do přítmí pokoje svítila oknem pouliční lampa, zář se odrážela ve sklech Eviných brýlí a rozlévala se po broskvové kůži její nahé paže, jak si Honza všiml.

= „Nerad o sobě mluvím, protože jsem měl nešťastné dětství,“ začal Honza zeširoka.
= „Ty, jo?“ ušklíbl se Pepa.
= „Nepřerušuj ho,“ okřikla svého muže Alena, dychtivá po Honzově historce.
= „No vážně. Otec byl ožrala, mačo, děvkař, násilník a despota a matka hloupá venkovská buchta, že si ho vzala. Otec ji mlátil a mě taky,“ navnadil Honza posluchače a omlouval se v duchu svým milým a kultivovaným rodičům.
= „A už není?“ zajímala se Majka.
= „Ne. Matka se s ním rozvedla a on pak umřel, když v zimě totálně na šrot spadl kamsi do škarpy a umrzl tam. I když nás mlátil, bylo mi ho líto,“ vykládal Honza skoro plačtivě.
= „To chápu,“ řekl Karel účastně. „Byl to přece jen tvůj otec.“
= „No právě,“ pokračoval Honza. „Matka se znovu vdala a i když je otčím asi hodný člověk, nikdy jsme si nerozuměli. Dával jsem to najevo tím, že jsem byl drzý a vzteklý, hádal jsem se s oběma, flákal se po ulicích, utíkal z domova. Otčím moje vylomeniny snášel stoicky a s nadhledem, ale matka ze mě byla nešťastná. Asi jen zásluhou otčíma jsem dokončil základku. Pak jsem se trochu uklidnil a udělal si i střední školu. Stejně ale otčím s matkou usoudili, že bude lepší, když budu bydlet sám. Otčím mi tu sehnal byt a koupil mi dokonce auto...“
= „Takže to nakonec dobře dopadlo,“ přerušila Honzu lehce radostně Eva.
= Honza se rozhlížel po společnosti. Příběh je sice uspokojil, ale vnímal i jisté zklamání, že tuhle bejkárnu tak rychle uťal. To je málo; říkal si a horečně vymýšlel pokračování. Hlavně chtěl ještě víc navnadit Evu, která se jeho povídáním dojímala evidentně nejvíc.
= „A teď už je s tebou všechno v pořádku?“ otázala se Alena poněkud rozčarovaně.
= „Vlastně ano. A víte, že na to hnusné dětství rád vzpomínám, i když je to možná divné,“ dmýchal Honza zájem sešlosti na dalším vyprávění.
= „To je pochopitelné,“ podotkl Karel. „Nikdo neprožívá jen zlé věci,“ dodal opět filozoficky a naráz vyprázdnil sklenku ferneta.
= Honza koukl po Romanovi. Bylo na něm vidět, jak to s ním cuká, že se málem neudrží.
= „Často vzpomínám hlavně na jeden den s otcem u Nežárky. Tehdy mi bylo deset a otec mě vzal s sebou na víkend do chaty své tehdejší milenky,“ konečně nabral Honza dech, napil se trochu vína. „Zoufalá matka mě totiž odmítla hlídat v domnění, že tím otci zabrání chlastat a děvkařit. Jenže to se mýlila. Ženský měl otec vždycky a dodnes nechápu, co na tom ožralovi viděly. Jako tahle. Jmenovala se Božena nebo Barbora a tenkrát mi připadala hezká, byla ale takový ten sprostý typ ženy, zmalovaná, hrubé rysy, odbarvená blondýna a z očí jí plál chtíč, jak to zpíval Kryl,“ odmlčel se Honza a rozhlédl se po ostatních, jestli to moc nepřehnal. Jejich tváře však vyhlížely zaujatě.
= „Otcovu oplzlému vkusu ale právě taková čubka vyhovovala, jak jsem pochopil později,“ pokračoval Honza. „A když jsem je pak v noci náhodou uviděl, jak spolu oba nalití šukají...“
= „To muselo být hrozný,“ skočila mu do řeči Majka.
= „Byl to nejhorší zážitek mého života,“ přikyvoval Honza.
= „Říkal jsi, že na to rád vzpomínáš,“ usmál se nedůvěřivě Pepa.
= „Na tohle ne,“ řekl Honza rychle. „Ráno mi ta žena uvařila tři vajíčka naměkko. Jedl jsem je s požitkem a přikusoval k nim šíleně dobrý chleba. Byl krásný červnový den, jako je teď. Ptal jsem se otce, proč my nemáme také chatu a nejezdíme tam každou neděli s mámou. Viděl jsem to tehdy jasně jako v kině. Chata u řeky, otec před ní řeže dříví a matka venku škrábe brambory na oběd, slupky padají do hrnce, žlutě svítí ze špinavé vody. Na zábradlí verandy hraje rádio nějakou písničku o lásce. Díky svému smutnému dětství jsem měl až příliš dospělé představy,“ exceloval už Honza a Roman v křesle se málem třepal vnitřním smíchem.
= Honza znovu upil víno a po očku viděl, jak Eva poslouchá skoro nábožně a pokračoval. „A otec tehdy řekl, že někdo má chatu a spoustu jiných věcí, ale že on na to není. Přiznal pak, že je asi špatný táta a že bych si zasloužil lepšího. Tvrdil ale, že jsou situace, kterým se chata, auto nebo třeba jachta nevyrovná. Řekl, že jako třeba tohle a ukázal na řeku, po níž se hnaly stříbrné vlnky a v popelavě žlutém rákosí šustil vítr,“ vyprávěl Jan a zajíkl se při posledním slovu, aby nevyprskl smíchy, neboť sám už málem nevydržel vlastní kecy. Ostatní to ale brali jako výraz jeho dojetí, když si na tu událost po letech vzpomněl.
= Tohle mi snad nemůžou ani žrát; pomyslel si Honza. Ale na druhé straně jsou všichni už dost opilí; zaplašil obavy. „Teď už vím, že ta otcova vize byl jen úhybný manévr alkoholika. Tehdy jsem ale oněměl tou krásou a když pro nic jiného, tak kvůli tomu svého otce miluji,“ definitivně skončil Honza.
= Najednou bylo úplné ticho, do něhož potom Alena pronesla: „To bylo krásné a dojemné, i když smutné.“

= Z večírku odcházel Honza jako hvězda a co bylo pro něj hlavní, zcela si získal Evu, která  ho nyní doprovázela.
= „Asi bysme měli jít k tobě, když máš ten byt. Já bydlím u rodičů,“ navrhla Eva.
= „Jasně,“ řekl Honza a rychle k ní otočil hlavu v údivu, že je tak přímočará.
= V posteli skončili vzápětí, co dorazili v sobotu nad ránem do jeho bytu a Honza byl ze sexu s Evou uchvácen. Než pak usnul, uvědomil si, že tu dívku vážně miluje. Probudili se až před polednem. Eva se šla osprchovat a prakticky okamžitě potom se sbírala domů.
= „Evo, nechceš tady zůstat?“ zeptal se Honza. 
= „Jak to myslíš zůstat?“ zírala na něj překvapeně. „Jako do zítra?“
= „Ne, na pořád,“ vysvětlil.
= „Cože?“ žasla.
= „Evičko, zamiloval jsem se do tebe a chtěl bych s tebou žít,“ objasňoval dál.
= „To je šílený, Honzo. Vždyť se sotva známe,“ odmítala jeho návrh.
= „Dneska jsme se přece dost dobře poznali,“ namítal.
= „Myslíš? Akorát jsme se milovali,“ řekla Eva dost chladně.
= „Pro tebe to bylo jenom akorát?“ ptal se Honze zklamaně.
= „To ne. Bylo to krásný,“ upřímně se na něj dívala přes brýle krátkozrakýma očima. „Ale jinak se vůbec neznáme. Ty mě hlavně neznáš, Honzo,“ upřesnila.
= „A ty mě snad jo?“ tázal se zaskočeně.
= „Jasně, že jo. Například teď vidím, že jdeš do všeho po hlavě a s takovým mužem bych nemohla žít, víš, Honzíku. Přemýšlel jsi o mně aspoň trochu? Nenapadlo tě třeba, že bych se mohla chtít vdávat?“
= „Nenapadlo,“ rozšířil oči, z nichž najednou zasvítila radost. „A vlastně, proč ne. Můžeme se vzít, jak nejdřív to půjde.“
= „Takhle jsem to nemyslela,“ trochu posmutněla. „Budu se totiž za čtrnáct dní vdávat za kluka, s kterým chodím čtyři roky.“
= „To myslíš jako fakt? A proč jsi tedy...?“
= „Líbil ses mi a tak jsem si to s tebou chtěla užít, než budu vdaná paní,“ vysvětlila klidně.
= „A teď toho lituješ, nebo co?“ nemohl se Honza vzpamatovat ze šoku.
= „To vůbec ne. Jsem ráda, že jsme to spolu dělali,“ culila se.
= „Evo, tebe tak zaujalo, co jsem vyprávěl u Aleny?“ pátral Honza, proč s ním do toho šla.
= „Vidíš, to je další věc,“ řekla Eva, jako by jí Honza něco připomněl. „Proč lidem vyprávíš takový kraviny a taháš je za fusekli? Jen si hraješ a jsi kvůli tomu ochotný udělat ze svého otce ožralou zrůdu a nechat ho potupně umřít. A to se mi vůbec nelíbí,“ rozhořčila se.
= „Počkej, ty jsi hned od začátku věděla, že je to celé bouda? Že se jen bavím?“
= „Na účet druhých!“ doplnila vyčítavě. „Hned jsem to neprokoukla. Jak jsi ale vyprávěl, co jsi vyváděl, když tvá matka začala žít s otčímem a jak ses pak uklidnil a vystudoval střední školu, připadalo mi to přitažený za vlasy.  Jak jsi mluvil o tý chatě, už mi to bylo jasný.“
= „Ale ostatní mi to zbaštili,“ řekl zklamaně.
= „Byli ožralí, Honzíčku,“ pocuchala mu vlasy.
= „Tobě to vážně vadilo? Byla to legrace,“ nechtěl ji nechat odejít v takovém rozpoložení.
= „Taky jsem to tak brala. Konečně, oni si o to koledovali,“ smála se.
= „Vůbec ti nerozumím, Evo,“ řekl Honza smutně.
= „Já vím. Právě,“ znovu se usmála.
= Dlouze ho pak políbila na ústa a on cítil zase v rukou její krásně tělo. Pak Eva definitivně odešla z Honzovy náruče i života.