Dopis psaný úhledným dívčím písmem (povídka)

Ležel na posteli a koukal, jak slunce za okny zámku Zbiroh, co armáda už léta devastovala, klesalo k západu. Bylo 21. září 1976, tudíž věděl, že už za týden bude v civilu a přesto mu najednou těch pár dní připadalo k nepřečkání.

= Vytáhl z kapsy zeleného saka dopis od Ivetky a četl: „Můj milý Kamile, moc ti děkuji za list a za čtyřlístek. Je to od tebe opravdu milá pozornost. Dnes už se málokdy stane, že chlapec jde na schůzku s květinami. Ale je to krásné a vy, mužský, to vůbec nechápete. Víš, jsem moc ráda, že se ti to krátí a že se za chvíli opět uvidíme. Budeme si moci zase sdělovat své radosti a bolesti z očí do očí a nejen v dopisech. Ale i dopisy mají něco do sebe. Své bolesti a radosti si můžeme sdělovat také, ač nemůžeme být spolu. Ale to je přece hlavní účel listů, nemyslíš? Já myslím, že nejsem ten typ dívek, které proto, že je chlapec na vojně, ihned o něj ztrácí zájem. 
= Ale teď odbočím k Jindrovi. Vůbec se nezměnil. Vím, co namítneš, že v těch základních rysech se nikdo nezmění, ale doufala jsem, že si uvědomí chyby, jichž se často dopouštěl, ale asi se tak nestane. Vždyť víš, jak mi někdy hrozně ublížil třeba jen nevhodně voleným slovem. S tebou si ale rozumím. Jsi totiž prima kamarád, u kterého vždy najdu oporu, a to je moc důležité. I když Shakespeare ale tvrdí, že rozumět si navzájem znamená, milovat se méně. A to je svatá pravda, protože já Jindrovi nerozumím vůbec, ale hrozně ho miluji.
= Kamile, začala jsem teď tancovat v souboru výrazového tance. Je nás tam šest holek a jeden muž, který je zároveň vedoucím a choreografem. Je to tam moc prima a baví mě to. Je to úplně něco jiného, než jsem dosud dělala. Až se vrátíš, musíš nás určitě vidět. Bude se ti to líbit..."
= Už se radostí třepu; řekl si v duchu a odložil dopis. Nejen Jindra umí ublížit nevhodným slovem; vztekal se, až se mu udělalo zle. „Do řiti!" ulevil si nahlas. Zoufale po Ivetě toužil, i když mu zároveň připadala směšná. Píše banality, jakože v dopisech si lidé něco sdělují a obšírně mu líčí, jak miluje Jindru, zatímco on je jen kamarád, v němž má oporu. To je hnus a na hovno, kurva fix!“ opět zaklel. Stačilo si ale představit její krásné tělo, něžnou tvář a pocit, že je směšná i jeho vztek zmizely. Já ti brzy ukážu kamaráda, buď se mnou půjdeš do postele, nebo na tebe kašlu, ale abych se s tebou vykecával a dělal ti vrbu, z toho jsem tady vyrostl; spřádal v hlavě plány. Má úhledný rukopis, jako je sama; napadlo ho potom.

= Konečně se vracel z vojny, ale vůbec neměl ten povznášející pocit, o kterém tolikrát snil. Místo radosti prázdno. Jakoby ty dva roky nebyly. Žádné pohnutí se nedostavilo ani v jeho bytě po babičce, ač tohle své útočiště miloval a těšilo ho, že mohl bydlet samostatně hned po maturitě. Na chvíli se mu zdálo, že ze svého bytu ani neodešel, že se tady zastavil čas a venku svět poskočil o dva roky. Vždyť je to putna; pomyslel si vzápětí. Jedna mizérie je sice za ním, ale před srabem v zemi není úniku. Oknem viděl rudou hvězdu na věži hotelu Internacionál, co ho postavili ve stylu Lomonosovovy univerzity, aby se zavděčili Rusům. „Zasraný bolševici,“ spílal neviditelnému ale všudypřítomnému nepříteli. Očima sklouzl na budovu vysokoškolského komplexu těsně za Kulaťákem, z které na rudém transparentu svítil bílý nápis „Se Sovětským svazem na věčné časy“. To už se zase připravují na měsíc zostřeného přátelství nebo co? ptal se znechuceně. Radši si šel lehnout a spal do večera.

= Venku už se pomalu stmívalo, když vstal. Z baráku vyšel skoro za tmy a město bylo tou dobou jako slastná agonie. Překvapivě dusná noc se chápala žezla a srazila jím šarlatový sluneční lampion. Šlapal nahoru až dorazil na Hrad. Prošel Matyášovou i Hradní bránou a Hradčanským náměstím k vyhlídce. Opřel se o zídku a hleděl na panorama noční Prahy, která zářila myriádou světel a zalila ho vlna nesmírnosti a ještě větší neskutečnosti, než pociťoval od návratu z vojny. Sklopil oči a jakýsi titěrný brouk se i nyní za tmy plahočil přes horstva drsné omítky. Neměl páru, kam půjde a pak se vydal dolů ulicí Ke Hradu. Kde je teď asi Iveta? blesklo mu hlavou. Nerudovkou došel na Malostranské náměstí a zapadl rovnou do Malostranské besedy. V sále na pódiu nacvičoval jakýsi taneční soubor.
= Z nedostatku jiné činnosti se posadil do ztemnělého hlediště. Na rozsvíceném pódiu se tu pohybovalo šest dívek a jeden asi třicetiletý chlap. Na židlích v hledišti sedělo pár lidí a pianista u klimpru hrál skladbu skupiny King Crimson. Kamil si zapálil cigaretu a díval se. Šestice bosých dívek tančila v stoje, v sedě, v leže. Jejich prachem černá chodidla pískala na prknech, která duněla a vrzala. Sledoval vláčné i trhavé pohyby rukou, rytmické, pružné kroky, napínání i uvolňování svalů na nahých stehnech i lýtkách, úsilí a zaujetí dívčích těl a k tomu jejich nezúčastněné tváře bez známek námahy. Přesto na pěti dívkách v bílých a červených trikotech byla patrná únava. 
= Jenom šestá, krátkovlasá blondýna v bleděmodrém trikotu, vypadala svěže. Její jiskřivé oči, elastické svaly, pevná ňadra, křehká ramena, útlý pas, štíhlé a oblé boky, kulaté hýždě a úžasně nohy se skvostně míhaly prostorem, paže vířily v ladných pohybech nebo ostře sekaly vzduch a všechno bylo tak samozřejmé. Hned v sedě s jednou nohou pod sebou a druhou nataženou a s rukama něžně vztyčenýma opsala trupem lehoučký pomalý půlkruh. Hned divoce, jako vystřelená pružinou, prolítla vzduchem. V obličeji ani náznak vyčerpání. Pot měla rovnoměrně rozprostřený po krku, odhalené části hrudi, ramenou i končetinách a ve světlech to vyhlíželo, jako když září. Byla to Iveta. Vzpomněl si na její dopis a okamžitě si naléhavě uvědomil, že ji děsně miluje.

= Vtom si Kamil všiml toho jejího kreténa Jindry. Vstal, prokličkoval mezi židlemi k němu a gesty mu sdělil, aby s ním šel odtud ven.
= Když byli oba už v předsálí, Jindra se povýšeně usmál a řekl: „Tak už tě pustili?“
= „Už jo,“ přisvědčil Kamil. „Proč nenecháš Ivetu na pokoji?!“ vzápětí na Jindru vystartoval. „Stejně to s ní nemyslíš vážně,“ dodal.
= „No a co?“ nepokusil se Jindra nic ani předstírat. „Je to hezká holka a přítulná v posteli,“ jízlivě se šklebil.
= „To si Iveta nezaslouží,“ řekl Kamil a zle se mračil. „Má něžnou a zranitelnou duši. Tak si s ní přestaň hrát!“
= „Ty mě bavíš,“ chechtal se Jindra. „Co mi je po její duši? S tou se zaobírej ty. Její duši ti rád přenechám. Mně stačí, když kejvnu prstem a Iveta přiběhne jako fenka. A když je pak se mnou nahá v posteli, je bez sebe blahem. Tobě ale nedá.“
= „Jsi dobytek!“ zuřil Kamil.
= „Jak myslíš,“ řekl Jindra posměšně. „Víš co? Počkej si, až mě přestane bavit a pak se o ni můžeš pokusit. Třeba se nad tebou slituje. Ale teď se drž stranou,“ navrhl mu a varoval ho současně.
= „Ty zmrde!“ zařval Kamil a vypálil Jindrovi jednu pěstí, až se mu spustila z nosu krev.
= Jindra se otřepal a vyrazil proti Kamilovi, ale naběhl si na další ránu. Pokusil se ještě o jeden útok, ale jeho brada se potkala dřív s Kamilovou zaťatou rukou.
= „Ty hajzle! Tohle ti vrátím i s úroky,“ vyhrožoval Jindra, ale už se prát nechtěl.
= Jindra si na záchodě umyl obličej a potom si sedli každý do opačného kouta předsálí a čekali, až skončí taneční zkouška.
= „Teď se dívej, ke komu Iveta přikluše,“ poškleboval se Jindra.
= Ale spletl se. Iveta nejdřív uviděla Kamila, rozběhla se k němu, vrhla se mu do náručí a políbila ho na ústa. Smála se, radovala se a ostošest žvatlala. Jindra se k nim pokořeně přiloudal a jak si Iveta všimla jeho zdemolované tváře, začala ho hned hladit a pusinkovat a Kamilovy útroby se otřásaly zlostí. Teprve pak Ivetě došlo, co se stalo.
= „Co blázníte, kluci?“ ptala se vyděšeně. „Já vás mám ráda oba,“ chtěla je asi utěšit.
= Oni po sobě ale překvapeně koukli a civěli jako z máselnice.
= „To je ten tvůj soubor výrazového tance?“ odváděl Kamil řeč radši jinam.
= „To je on,“ přisvědčila Iveta a v očích ji radostně zasvítilo. „Viděl jsi nás tančit, Kamile?“
= „Chvíli,“ přikývl.
= „A co, líbilo se ti to?“ zajímala se dychtivě.
= „Jste výborný,“ řekl Kamil. „Ale ty jsi z těch holek nejlepší,“ dodal.
= „Nedělej si ze mě legraci, Kamile. Teprve to nacvičujeme a ještě to má dost nedostatků,“ řekla Iveta skromně a potěšeně.
= „Vážně, mně se to moc líbilo,“ tvrdil Kamil.
= „Tobě se to taky líbilo?“ obrátila se na Jindru.
= „Vždyť víš, že mně to nic neříká,“ připomněl Jindra lehce otráveně. „Nevidím na tom nic úžasnýho, když se válíte po zemi nebo skáčete jako kozy,“ vysvětlil pohrdavě svůj postoj.
= „Ty seš, víš, Jindro,“ strčila do něj rukou.
= „A že nacvičujete tady v Malostranské besedě,“ pokusil se Kamil strhnout její pozornost zase na sebe.
= „My jsme soubor SSM Prahy 1, tak tady máme ten sál dvakrát týdně večer k dispozici. objasnila Iveta.
= „Cože?!“ zhrozil se Kamil a vytřeštil oči. „Ty jsi vstoupila do SSM?“ nechtěl uvěřit.
= „To jsem musela, víš, Kamile,“ řekla omluvně. „Nezlob se na mě.“
= „Toho se neboj,“ utrousil Jindra. „Kamil se na tebe zlobit nebude. Ten to skousne.“
= Najednou se objevil choreograf, který dirigoval dívky na jevišti. 
= „Tak jdeme, Iveto?“ zavolal na ni.
= Kamil i Jindra se zaraženě podívali napřed na ni, pak na něj a nakonec na sebe.
= „Počkej na mě venku, Bořku. Já se tady jen rozloučím s klukama,“ řekla choreografovi.
= Jindra vyhrkl: „Iveto, ty s ním...?“
= „Jindro, nezlob se, ale já jsem se do Bořka zamilovala. S Bořkem si rozumíme po všech stránkách a máme stejný zájem. A náš vztah už beztak neměl cenu, Jindro. Zůstaneme ale snad přátelé. A naše přátelství, Kamile, to neohrozí vůbec,“ usmála se líbezně.
= „Rozumíte si po všech stránkách?“ opakovali po ní Kamil a Jindra dvojhlasně.

= Kamil strčil Shakespearovy Sonety mezi své stehno a opěrku na ruce invalidního vozíku a čekal, až přijde Iveta s nedělním obědem. Mírně se k němu naklonila, když pokládala talíř před něj na stůl a on znovu potisící viděl zblízka její zestárlou tvář. Hned se kolíbala zpět do kuchyně a Kamil smutně koukal, jak se na její obézní postavě natřásají špeky. Obvykle mu to už ani nepřišlo. Za posledních deset let, kdy tady většinu času seděl a Iveta přitom tloustla, si dávno zvykl. Dneska ale, když náhodou našel v Sonetech založený její poslední dopis, co mu napsala na vojnu a po čtyřiceti letech si v mysli promítl události, co se tenkrát v následujících dnech odehrály, jakoby se všechno vrátilo a Kamilovi to přišlo líto.
= Potom, co jemu a Jindrovi zmizela Iveta z Malostranské besedy s choregrafem, se s ní přestal na čas vídat. Potkali se zase asi za rok, a to už Iveta s Bořkem nebyla, začali spolu chodit a nakonec se vzali. První zhruba tři roky jejich manželství se cítil jako v ráji, ale pak jí začal utíkat k jiným ženám a zároveň postupně přivykl i tomu srabu, který nejdřív nemohl vystát. Jak se socialismus zhroutil, nadšeně se pustil do podnikání, dařilo se mu a neměl ani nouzi o zájem žen, s kterými Ivetu ustavičně podváděl. Před deseti lety jel za poslední svou milenkou, havaroval a skončil na invalidním vozíku. Ale Iveta ho neopustila a starala se o něj. Jenom díky ní byl jeho současný život jakž takž snesitelný. Měl pocit, že ho Iveta stále miluje, ale on se k lásce k ní nedokázal přinutit. Byl jí pouze vděčný.
= „Kamile, proč nejíš? Nechutná ti to?“ objevila se u něj opět Iveta.
= „Nemám hlad, Ivetko,“ omluvně se usmál.
= „Nesníš ani trochu?“ divila se.
= „Ne, nezlob se,“ řekl mírně.
= „Tak ukaž. Ohřeju ti to později,“ odnesla talíř do kuchyně.
= „Nechceš si příští neděli zajet na zámek Zbiroh?“ zeptal se, když zase přišla a rozvalila se do křesla k televizi.
= „Na Zbiroh?“ otázala se překvapeně. „Co tam?“
=“Díval jsem se na internetu, jak ten zámek nádherně zrekonstruovali. Za nás to byla dost hrůza, jak to tam vojáci devastovali,“ vysvětloval Kamil.
= „No tak jestli chceš, Kamile, můžeme,“ souhlasila Iveta.
= „Ty, Ivetko, vzpomínáš si jak jsi mi na vojnu napsala Shakespearův výrok, že rozumět si navzájem znamená, milovat se méně?“
= Zaraženě se na něj podívala a řekla: „To jsem ti napsala? A co sis na to teď vzpomněl?“
= Beze slova vytáhl Sonety, našel dopis a podával ho Ivetě. Přišla si pro něj a zvědavě se začetla do vlastních vět. Kamil ji pozoroval a měl dojem, že má Iveta v očích slzy. Jistě to ale nevěděl, protože sám měl slzami rozmazaný zrak.