Dlouhý nudný den hloupé blondýny (povídka)

Probudila se ve čtvrt na deset s děsnou bolestí hlavy. Nejradši by nevylezla z pelechu, ale Květa by ji určitě povalovat nenechala. Kde vlastně je? Asi šla něco nakoupit. Vstala tedy a napustila si vanu.

= Ležela v pěně půl hodiny, když slyšela, že Květa přišla. Ještě chvíli se máčela, umyla si vlasy, vylezla z vany a v osušce šla do ložnice. Před zrcadlem osušku shodila a prohlížela se. Zhodnotila, že vypadá dobře na svých osmadvacet. Medová hebká kůže bez poskvrny. Nejpyšnější byla na prsa, plná, pevná, tak akorát. Nohy dlouhé, štíhlé, oblá stehna, krásně tvarovaná lýtka a útlé kotníky. Jak si přejížděla rukama po bocích, uviděla na rukou skvělé nehty. Včera si na ně nechala v nehtovém studiu udělat úžasný květinový vzorek, jaký si našla v časopisu. Manikérka sice říkala, že tenhle nedokáže, ale zvládla to skvěle.
= Sedla si k toaletnímu stolku a zachmuřila se nad malinkými vráskami kolem očí, kterých se nemůže zbavit, i když proti nim používá ten nejlepší krém. Beztak je to nějaký šmejd; konstatovala, jak si konečky prstů jemně klepala i na kruhy pod očima. Neměla jsem včera do toho baru s Jirkou chodit; řekla si a hned se jí připomněla děsná bolest hlavy. 
= Vyšla z ložnice a z ochozu zavolala do haly: „Květo, mohla bys mi přinést nějaký prášek na hlavu a trochu vody?“
= Květa vylezla z kuchyně a z haly si ji zle měřila, jak stála nahá u zábradlí a zničeně na ni shlížela dolů: „Co se děje, Iveto? Bolí tě hlava?!“ řekla přísně.
= „Příšerně,“ souhlasně zakňourala.
= „A to si neumíš vzít pilulku sama? Já vařím oběd!“
= „Prosím! Stejně nebudu jíst,“ škemrala a zase v ložnici si krátila čekání na Květu líčením.
= „Kde tak dlouho jsi? Mně ta hlava snad praskne,“ kňučela, když Květa donesla prášek. 
= „Tak se koukni, děvče,“ podala jí sklenici s vodou, „starám se o tuhle domácnost, abys ty nemusela nic dělat, ale nejsem tvoje služka. Tak mě laskavě nehoň.“
= „Promiň, Květo, já to tak nemyslela. Mě ale ta hlava fakt bolí,“ vysvětlovala.
= „Není divu. Taky jsi vypadala, když ses v noci vrátila,“ kárala ji. „Kde jsi zase chlastala? Na pohled výstavní kus, ale jinak jsi příšerná ženská.“
= „Tak už přestaň prudit, Květo,“ odbyla ji a hospodyně poslechla. „Babo jedna protivná!“ dodala nahlas, když Květa odešla. 
= Piš si, že jsi moje služka. Ještě ti ukážu; vztekala se v duchu. Dneska ale ne. Mohla by sis stěžovat Petrovi, že jsem tě sekýrovala, a to si nemůžu dovolit, protože by se Petr mohl vážně nasrat a co bych si počala, kdyby mě nakonec fakt vykopl, jak sejčkuješ; dumala Iveta a dokončila líčení. Že mě má Petr jen na ozdobu. No a co. Jakoby to nestačilo. Vždyť je mu, sakra, padesát. A beztak s ním spím skoro vždycky, když chce. No ale on naštěstí zase tak často nechce, a když chce, tak to stejně za moc nestojí. Nebýt Jirky, musela bych si to snad dělat sama. A Petr si za to může sám. On mě chtěl mít za každou cenu. Já z něj nešílela. Bylo mu pětačtyřicet, když jsme se brali a teď už vypadá jako pantáta, já jsem ale pořád kočka, tak si mě musí opečovávat. To se Květa neptá, k čemu mám Petra já? Jenže by na to řekla, že mám všechno, na co si vzpomenu, nemusím nic dělat a nemám si na co stěžovat. No a co. Závidí mi, kráva tlustá; přemítala před skříní, co si vezme na sebe.
= Nakonec si vybrala. Pak se spokojeně zhlédla v zrcadle. Koukla se po pokoji a všude se válely hadříky, jak je vytahala ze skříně.
= Sešla do haly, z kabelky vylovila mobil, ale než zavolala Moniku, houkla na hospodyni: „Květo, přinesla jsi cigarety, když jsi nakupovala?“
= „Samozřejmě,“ vyletěla Květa z kuchyně. „Jsou tam, jako vždycky,“ dodala nerudně.
= „Díky,“ řekla Iveta, odkráčela k sekretáři, vyndala z něj krabičku Marlborek, zapálila si a lokla si Martell přímo z flašky. Hlava ji už nebolela a tak si potřebovala jen spravit žaludek. Napila se ještě jednou a už volala Moniku.
= „No nazdar, Lízátko.“ ozvala se Monika. „Copak?“ ptala se a její hlas zněl zlověstně.
= „Myslela jsem, Mončo, jestli by sis šla teď někam sednout na dvojku,“ navrhla Iveta mile.
= „Já snad špatně slyším. Ty máš po včerejšku ještě tu drzost někam mě zvát?! Včera ti to nestačilo?!“ rozčilovala se Monika. „V noci řádíš s mým mužem a pak si zavoláš jakoby nic a budeš se lísat?“
= „A tobě to vadí?“ divila se Iveta.
= „Co si myslíš? Nemělo by?“ tázala se Monika posměšně.
= „Když s Jirkou s tvým vědomím souložím a dost často si to rozdáme dohromady ve třech i s tebou a nevadí ti to, proč tohle jo?“ nechápala Iveta.
= „Lízátko, ty fakt umíš jen roztahovat nohy. Mozek nemáš. Nemít ty blonďatý vlasy, hlavu bys nepotřebovala,“ pustila se do ní Monika. „Cos říkala, děláme v soukromí. Ale nemůžeš se veřejně tahat s mým mužem a dělat ostudu. Jak teď vypadám? Nedoklaplo ti, že jsem ve městě docela známá osoba. Chápeš? Veřejně známá.“
= „Promiň, Mončo,“ omlouvala se Iveta. „Tohle mě vůbec nenapadlo.“
= „To se od tebe ani nedá čekat. Jsem na tebe tak naštvaná, Lízátko. A nemám čas někde vysedávat, na rozdíl od tebe pracuju,“ nemínila se uklidnit.
= „Moničko, nezlob se na mě,“ prosila Iveta nešťastně. „Moc se ti omlouvám.“
= „To mě jen tak nepřejde, čubko,“ odmítla její omluvu. „Nejradši bych ti napráskala. A taky to udělám. Přijď v osm večer a buď přesná! A opovaž se nepřijít! “
= „Cože?!“ vyděsila se Iveta. „To nemyslíš vážně. Ty mě chceš opravdu zbít?“
= „To si zapiš za uši.“
= „Ty věříš, že se nechám?“ tázala se blondýnka vzdorovitě.
= „Sice jsi blbá, ale tohle si spočítat umíš, že musíš poslechnout,“ mínila Monika.
= Iveta dumala, jak to myslí, že si to umí spočítat, ale Monča mluvila nekompromisně, tak radši slíbila, že přijde. Co si to vymyslela za hru? Fakt ji chce napráskat? nešlo jí do hlavy. Veřejně známá, pch. Je fotografka jako Jirka. No a co? Ale zvědavá byla. A co má do osmi dělat? ptala se zoufale. Navštívím Petra v práci; rozhodla se.
= „Jdu ven,“ zavolala na Květu. „Ukliď, prosím tě u mě v ložnici. Nechala jsem tam bordel.“
= „Jaký bordel?“ vylítla zase ze své kuchyně.
= „No vybírala jsem, co si vezmu na sebe a tak jsem rozházela spoustu oblečení, jak jsem si ho zkoušela,“ usmívala se na ni Iveta omluvně a roztomile, jak to jen uměla.
= „Ty jsi dáreček,“ kroutila Květa hlavou. „Už padej, uklidím to, prdelko,“ řekla pak smířlivě.
     
= Když vešla k Petrově sekretářce, všimla si, že je manželova kancelář zavřená.
= „Ahoj Jituš, je tam Petr?“ zeptala se Iveta a hrnula se k jeho dveřím.
= „Čau Ivet. Je tam, ale teď za ním nemůžeš, má jednání.“
= „Jaké jednání?“ ptala se otráveně. „Ach jo.“
= „Co se divíš? Jako bys nevěděla, že je dost pracovně vytížený. Vždyť jsi mu sekretářku dělala přede mnou,“ kárala ji Jitka.
= „No jo, ale to je pět let, tak jsem z toho už vypadla,“ vysvětlila Iveta.
= „No já bych to viděla spíš tak, že si do toho nikdy nezapadla,“ namítla Jitka.
= „Asi máš pravdu,“ přikývla Iveta. „A nemůžeš mu aspoň říct, že jsem tady?“
= „To tedy nemůžu. Radši ho nedráždi. Od rána je naštvaný. Jestli na něj chceš počkat, dřepni si tady do křesla a vem si nějaký časopis,“ uklidňovala ji Jitka.
= „Jaký časopis? Nezapomínej, že jsem jeho žena,“ napučela se Iveta. „Tak co se mnou mluvíš, jako s nějakou otravnou frndou.“
= „Tu jeho ženu bych na tvém místě dnes moc nezdůrazňovala,“ varovala ji Jitka. „Neříkal to přímo, ale myslím, že příčinou jeho špatné nálady jsi zrovna ty.“
= „Fakt, Jituš? A jak jsi to poznala?“
= „Protože se ráno tvářil nějak zakaboněně a později si postěžoval, že tu dnes musí řešit samý průsery a že si ani doma moc pohody neužil. Cos mu provedla?“ vyzvídala.
= „Nic,“ řekla Iveta rychle. „Vůbec jsem nebyla doma. Byla jsem s Jirkou Hanzlíkem v baru a přišla domů až ve tři ráno.“
= „Vožralá, viď,“ doplnila Jitka. „To z tebe musel mít radost.“
= „Nevím, nemluvila jsem s ním.“
= „Ty jsi byla v baru s tím fotografem, co pro nás dělá?“ divila se Jitka.
= „No a? Znám se s ním dýl než s Petrem. On mě Petrovi navrhl za sekretářku,“ objasnila.
= Iveta s Jitkou byly spolužačky na střední škole a nejlepší kamarádky a vše si svěřovaly. Ale tohle Iveta Jitce neřekla. Hlavně proto, že se s Jirkou seznámila až po maturitě.
= „To mu je asi Petr vděčný, že,“ šklebila se Jitka.
= „Jasně. Vždyť se tak seznámil se svou budoucí milovanou ženou,“ řekla Iveta vážně.
= „Ty mu s tím Hanzlíkem zahýbáš?“ otázala se Jitka.
= „Nezahýbám,“ bránila se Iveta. „Petr ví, že s ním šukám a nevadí mu to.“
= „To si myslíš?“ vykulila oči Jitka. „Asi ti to ale trpí, protože Petr je děsně hodný člověk.“
= „A nešoustáš ty mi náhodou s Petrem, že ho tak vychvaluješ?“ ptala se Iveta.
= „Jsi blbá, Ivet?!“ odmítla Jitka rezolutně.
= Iveta si znovu povzdychla, sebrala ze stolku nějaký časopis a chvíli si ho prohlížela, ale pak s ním znechuceně mrskla zpátky. Prohrábla si vlasy, otráveně si odfoukla a vytáhla z kabelky cigarety, že si zapálí.
= „Ty tady chceš kouřit, nebo co?“ zděsila se Jitka. „Jsi na hlavu? Tady se nekouří.“
= „A jo,“ opět si Iveta povzdechla. „Vypadlo mi to. Fakt neřekneš Petrovi, že jsem tady?“
= „To v žádném případě,“ trvala na svém Jitka.
= Iveta seděla u Jitky ještě čtvrt hodiny. Když se ale Petra ani pak nedočkala, odešla.

= Iveta bloudila ulicemi a netušila, co má dělat. Petr jí nakrkl, že neměl čas. A Monika taky, že s ní nešla na dvojku a ještě jí přikázala, že k musí večer naklusat kvůli nějaké hře, co si vymyslela. Pokusila se mobilem vytáhnout ven několik kamarádek, ale žádná nechtěla jít.
= Iveta si nakonec koupila módní časopis, že do něj v kavárně koukne, jestli tam nebude něco pro ni. Listovala časopisem, vypila Latte macchiato, potom Hennessy, dostala hlad a objednala si salát Caesar a Coca-colu, pak druhé Hennessy, seděla u něj, kouřila a dívala se oknem na ulici. Postupně u jejího stolku prudili tři chlapi, co ji chtěli sbalit. Poslední stál zato, tak ho nechala přisednout, byl to ale student, co si někde přivydělával na školu, takže nic pro ni. Vyprávěl však dost zajímavě a byl děsně chytrý a Iveta s ním kecala nejmíň dvě hodiny, což jí vyhovovalo, protože zabíjela čas a on celou dobu srkal čaj, který si naléval z konvičky do hrnku.
= Chtěla už jít a on se zeptal, jestli ji může kousek doprovodit. Řekla, že když chce, tak jo. Venku navrhl, že by se mohli podívat do nějakého sadu za městem, že tam nahoře má být jakýsi pomník, nebo co a že je odtamtud hezký výhled na město. Že by se jí chtělo vláčet se kamsi k pomníku a čumět tam na tohle hnusný město, to tedy ne, ale zbývala ještě fůra času, než půjde k Monice, tak souhlasila.
= Koukali pak u toho pomníku dolů na město a student Ivetu nadšeně přesvědčoval, jak je to kouzelný pohled. Neříkala na to nic a on se ji najednou pokusil políbit.
= „Nech toho!” uskočila.
= Chytil ji za ruku, přitáhl k sobě a znovu ji chtěl políbit. Uhnula jen hlavou, neboť ji pevně objímal. Jednou rukou ji pustil, ale zase jí začal mačkat ňadro.
= „Tohle nééé!” zaječela. „Pusť mě!”
= Student ji ale podrazil nohy a svalil se s ní na zem.
= „Co děláš?! Přestaň! Nech toho!” křičela Iveta.
= V okolí však nikdo nebyl, kdo by ji zachránil a ona sama neměla proti tomu silnému muži žádnou šanci. Ležel na ní, rukou ji držel za obě zápěstí a ona se neuměla z toho sevření vyprostit. Řičela jak na lesy, ale bylo to marné. Byla bezbranná a on si s ní dělal, co chtěl a  Iveta to musela strpět. Byla schopná jen vykřikovat – přestaň, nedělej, nech toho, přestaň. Až v jednu chvíli se Ivetě podařilo kousnout studenta do paže pod ramenem. Zařval bolestí a hned jí volnou rukou vrazil dvě pořádné facky přes obě tváře.
= „Ty děvko! Mrcho jedna!” zakřičel na ni.
= Rozbrečela se a mezi vzlyky to vzdala a teď už bez odporu ho nechala, ať dělá, co chce. Měla pak i orgasmus a cítila se proto ještě víc ponížená. Když už bylo po všem, student se spokojeně zvedl, zapnul se a odešel a Ivetu tam jen tak bezevšeho nechal. Ten odpornej hajzl si umane, bezohledně ji znásilní a ona ještě k tomu prožije rozkoš. Strašně se za to styděla. Ležela bezvládně, jakoby ani nežila a slyšela jen příšerně hlasitě nějaké cvrčky.

= Neměla tušení, jak dlouho trvalo, než se trochu vzpamatovala. Jsem tak blbá, blbá, blbá! říkala si. Rozhlédla se a viděla kousek dál svou kabelku. Dolezla k ní, vyndala mobil a pak zavolala Moniku.
= „Mončo! Někdo mě znásilnil!” zaječela hystericky, sotva se Monika ozvala.
= „Cože?! Kde jsi?” ptala se Monika vyděšeně.
= Když jí sdělila, že u pomníku v sadu za městem, řekla Monika, ať tam zůstane, že si pro ni přijede. Monika se také otázala, jestli to volala už Petrovi. Iveta řekla, že ne a že Petr se to nesmí dovědět.
= „Všechno si řekneme až u nás, Ivetko,” rozhodla Monika. „Počkej tam na mě!” přikázala a típla hovor.
= Iveta klesla rukou s mobilem na trávu. Stejně by nemohla nic jiného než sedět a čekat. A tak tam seděla a čekala na Moniku. Připadala si odporná, špinavá, bezmocná, bezradná a bezbranná, připadala si zcela zbytečná. Znovu se rozbrečela a vzlyky jí trhaly rameny. Na město padal soumrak a ona i přes slzy v očích najednou viděla, že je to fakt hezký pohled.