Hefaiston na Helfštýně po pětatřicáté aneb I hřebík ručně vykovaný má duši

Hefaiston, čili mezinárodní setkání uměleckých kovářů na hradě Helfštýně u Lipníka nad Bečvou v Moravské bráně, je pro mě srdeční záležitostí. Byl jsem totiž svědkem, jak tato akce, nyní největší svého druhu na světě, vznikla.

Loupeživého rytíře Friduše z Linavy, jehož postava i osudy jsou stále sporné a co údajně na počátku 14. století Helfštýn založil, by jistě ani nenapadlo, že se jeho hrad v budoucnu stane místem setkání uměleckých kovářů z celého světa a hostitelem „monstrakce“, jakou dnes Hefaiston určitě je. Začátky Hefaistonu byly přitom skromné a nenápadné. Vlastně se původně nemělo ani jednat o periodicky se opakující „festival“ uměleckého kovářství, který se odehrává vždy poslední víkend v srpnu.

Úplně první kovářské setkání na Helfštýně osobně nepamatuji. Avšak na webové stránce www.helfstyn.cz/hefaiston/historie-hefaistonu se o začátcích Hefaistonu praví: „Poprvé se v novodobé historii hradu Helfštýna rozezněly kovadliny uměleckých kovářů v srpnu roku 1982. Tehdy se k prezentaci svého řemesla sešlo osmnáct mistrů kovářů, aniž by tušili, že svým setkáním položí základy úžasné tradici.“ Správa Helfštýna a Okresní vlastivědné muzeum v Přerově chtěly ve skutečnosti jen postupně seznamovat veřejnost s tradičními řemesly a kovářství bylo prvním z mnoha, co se měla na Helfštýně předvést. Jenomže atmosféra hradu a kouzlo prvního setkání byly natolik silné, že se skupina přátel dohodla sejít se i v následujícím roce...

Na druhém Hefaistonu jsem ale už byl a publikoval o něm mimo jiné, že se ho zúčastnilo čtyřicet kovářů z celého Československa a vedle nich přes třicet kunsthistoriků, architektů a novinářů. To, co je nyní na Hefaistonu nejatraktivnější – veřejná demonstrace kovářské práce – se tehdy odehrávalo u dvou výhní a kovadlin pod obrovským kaštanem na druhém nádvoří hradu. Tam byla i výstava dovezených kovářských prací pod širým nebem. Tenkrát Hefaiston přilákal na Helfštýn za dva dny osmnáct set lidí. Kdo by si ale myslel, že koncem srpna 1983 byly kovadliny pod kaštanem obleženy diváky, hodně by se mýlil. Návštěvníci procházeli kolem, sem tam se někdo posadil na připravené lavice a chvíli sledoval, jak silní muži buší kladivy do železa... 

Jak ostře to kontrastuje s avízem na letošní 35. ročník Hefaistonu, který se koná o víkendu 27. a 28. srpna 2016. „Těšit se můžete na stovky tvůrců pracujících s kovem, kteří zavítají na Helfštýn z celého světa. Loni bylo na hradě vystaveno přes 330 exponátů.“ Pořadatelé věří, že i letos jejich celkový počet přehoupne přes tři stovky. „Všechna nádvoří Helfštýna se promění v galerii pod širým nebem, jejíž neopakovatelný obsah doplní řada komorních prací z kategorií šperky a zbraně, které se představí v takzvaném H-studiu na III. nádvoří.“ O tom, že hrad bude návštěvníky po oba dny praskat ve švech, se už není třeba zmiňovat. Hefaiston už řadu let napíná kapacitní možnosti Helfštýna i pořadatelů až na krajní mez. 

V historickém souhrnu na webovkách Helfštýna se dále píše, že se Hefaistonu původně účastnili jen autoři z bývalého Československa a že představení kovářských děl posunul  dále mistr Alfred Habermann, jenž byl významnou osobností na poli monumentální kovové plastiky a školení řemeslníků pracujících v památkové sféře. To je však jen velice skromná charakteristika. Fred Habermann, akademický sochař v železe, byl v uměleckém kovářství osobností první velikosti a světovou extratřídou. Každý kovář na světě, co se může chlubit, že byl žákem Freda Habermanna, drží v ruce kartičku členství v pomyslném excelentním klubu uměleckého kovářství. 

V roce 1986 se mi na Hefaistonu svěřil tehdy 22letý anglický kovář Simon Robinson, co pocházel z kovářské rodiny se staletou historií, že má Freda Habermanna za jednoho z nejlepších uměleckých kovářů na světě, pokud není vůbec nejlepším. Přiznal také, že pro jeho vlastní tvorbu byla největším přínosem právě možnost pracovat s Habermannem. Ten se svým věhlasem sehrál po celém světě rozhodující roli v popularizaci Hefaistonu, který nabýval od roku na významu až do nynější proslulosti. Už kdysi mi řekl mladý německý kovář Meinrad Wehrle, že navštívil konferenci Asociace uměleckých kovářů severní Ameriky ABANA spojenou s demonstrací kovářské práce pro veřejnost, ale že to byl proti Hefaistonu „slabý odvar“. Umělečtí kováři tam nebyli snad o nic horší, avšak atmosféře, jakou může nabídnout středověký Helfštýn, ani lidem, kteří se kolem Hefaistonu točí, se jen tak něco na světě nevyrovná.

Stejně je povznášející pocit, že největší a nejvýznamnější setkání uměleckých kovářů na světě se koná u městečka Lipník nad Bečvou na Helfštýně, který je podle památkářů ve skutečnosti „pouhou“ zříceninou. Dávno ne. Hefaiston i Helfštýn se mi beztak už vždycky budou pojit se jménem Marcela Kleckerová. Jako správkyně Helfštýna byla třicet šest let jeho duší a od samého počátku i hnacím motorem Hefaistonu. S jistou nadsázkou, ale ne velkou, lze říct, že Marcela Kleckerová Helfštýn nově postavila a s Fredem Habermannem byla spoluzakladatelkou nejen setkávání uměleckých kovářů v jeho zdech. 

Marcela Kleckerová má hlavní zásluhu i na tom, že se na hradě nachází stálá expozice uměleckého kovářství, na třetím nádvoří kovářský dvůr s kovárnou a H-studiem (H od Habermann, jenž tam vedl semináře na kovářském fóru, při němž před Hefaistonem týden pracuje některá kovářská dvojice na díle, co pak zůstane v majetku Muzea Komenského v Přerově, jemuž Helfštýn patří). Především díky Marcele je dnes Helfštýn tím, čím je – totiž významnou historickou kulturní památkou, svatostánkem uměleckého kovářství, domovem mistrů černého řemesla. Bylo úžasné sledovat, jak tato energická žena, pohybující se pak už jen na invalidním vozíku a trabantem, všechno organizuje, aby se Helfštýn definitivně nezřítil, spolupracuje s hnutím Brontosaurus, jehož členové na hradě pak léta dobrovolně pracují, diriguje řemeslníky a dokonce sama vozí stavební materiál ve svém legračním autíčku.

Na webové stránce historie Hefaistonu se říká, že vznikl z podnětu přerovského Muzea Komenského a je to pravda. Ale je také pravda, co mi řekl Fred Habermann v roce 1986: „Na myšlenku Hefaistonu jsem přišel v Anglii, kde jsem za Československo demonstroval svou práci na setkání uměleckých kovářů, jež pořádala organizace řemesel při UNESCO. Tam vznikla velká krásná rodina, v níž si všichni její členové v kovařině výborně rozuměli, ačkoliv každý mluvil jiným jazykem. A také toto starobylé řemeslo tam dostalo ocenění, jaké si zaslouží. Potom jsem se seznámil s Gustavem Voždou, který nabídl hrad Helfštýn pro takové setkání. A protože ke mně přicházeli na praxi kováři prakticky z celého světa, brzy si tato myšlenka získala mnoho přívrženců. U mně, u kamenného stolu, neboť jsem měl tehdy kamenný stůl (v jeho kovárně v Klátovci u Jihlavy – pozn.), vznikl také název Hefaiston.“ Gustav Vožda byl tehdejší ředitel Okresního vlastivědného muzea J. A. Komenského v Přerově a že ho Fred zmínil a já to napsal, byla úlitba jeho funkci. Ve skutečnosti nabídla hrad Helfštýn pro Hefaiston Marcela Kleckerová a Gustav Vožda s tím jen souhlasil, tedy napokon. Hefaiston měl tudíž jasně dva rodiče, jako každé jiné dítě – Marcelu a Freda.

Vzpomínám si, jak mi Marcela jednou vyprávěla, že musela původně kováře přemlouvat, aby svou práci demonstrovali před veřejností. Namítali, že něco vykovat trvá dlouho a že nikoho nebude zajímat se na to dívat. Pak tomu přišli ale na chuť. Pro demonstraci si díla třeba předpřipravili a na Helfštýně provedli za dvě hodiny jen dokončovací práce, případně vykovali něco méně náročného. Rok od roku jsem mohl sledovat, jak se kováři mění z umouněných nerudných siláků v šoumeny, kteří svou práci zpestřují kousky pro pobavení obecenstva, aby nakonec chytili hotové dílo do kleští, zchladili a zakalili jej ve vědru vody a zvedli nad hlavu ve vítězném gestu, přesně jako sportovci. A jako triumfujícím sportovcům se jim pokaždé dostávalo nadšeného aplausu.

A co říkají webovky o dnešku Hefaistonu? „V současnosti se Hefaistonu každoročně aktivně účastní několik stovek kovářů z celého světa. Vždy poslední srpnový víkend se hrad Helfštýn promění v obrovskou galerii pod širým nebem. Stovky exponátů jsou instalovány ve všech prostorách hradu. Výstava je soutěžní. Práce hodnotí v různých kategoriích odborná porota, složená zpravidla z historiků a teoretiků umění, architektů, výtvarníků a zasloužilých mistrů kovářského řemesla. Registrace přihlášených prací není podrobována žádné cenzuře, takže výstavy se může zúčastnit každý. Výstava je tak pestrou směsicí stylů, technologií i řemeslných a estetických kvalit soutěžících prací. Účastní se mistři, kteří kovářství provozují jako samostatnou živnost, velké firmy, nadšení samouci, studenti či odborné školy vyučující práci s kovem.“

Jednou jsem takhle při Hefaistonu seděl s Fredem Habermannem na lavici u dřevěného stolu před hradní hospodou a vstřebával jsem poctu, že se slavný Fred, nejlepší kovář na světě, sám přihlásil ke mně, totiž k místnímu redaktůrkovi. Pili jsme pivo, jen tak kecali a on najednou přerušil nit hovoru slovy: „Poslouchejte, jak to krásně zvoní.“ Měl na mysli kladiva kovářů, co právě demonstrovali publiku svou práci. „To jsou dobří kováři, pozná se to i podle zvuku,“ řekl Fred. „Víte, on i ručně vykovaný obyčejný hřebík má duši,“ dodal.