Jolana a hygienicky balený cukr (povídka)

Marie Moudrá byla asi metr a půl vysoká, průměr v pase skoro stejný a vypadala tudíž jako koule ve špinavé pracovní květované šatové zástěře, z které trčely tlusté krátké ruce, nohy a na tučném krku hlava s blonďatou trvalou.

= Moudrou jsem šacoval tak na padesát let. Pracovala jako pomocnice u flexotiskového stroje, kde jsem měl ode dneška působit coby tiskař-mašinfíra. Krátce jsme se představili a jak zjistila, že mám devatenáct let, pohrdavě ohrnula ret. Mistr Bareš mi vysvětlil mou práci na muzeálním stroji z NDR, který budu obsluhovat a spěšně se zdejchl.
= „Tak hele, mladej,“ spustila Moudrá, sotva se Bareš vzdálil z doslechu, „aby bylo mezi náma od začátku jasno – nemůžu moc chodit, ohýbat se, nic težkýho tahat ani zvedat, nebo lízt po mašině. Takže tyhle věci musíš dělat sám.“
= S čím mi tedy bude pomáhat? dumal jsem. Co jiného chtěla dělat, než vozit na paleťáku role papíru, odvážet potištěné, jezdit pro barvy a líh na jejich ředění? Zíral jsem na ni, jak se roztékala na lavici, vedle níž stál zbytek staré role papíru, na ní překližková deska a na tom improvizovaném stolku kupa buřtů, pečený bůček, štrůček sekané a halda housek. Moudrá jednu vzala, do druhé ruky studený buřt a hned se do něj zakousla. 
= Využil jsem toho, že má plnou pusu a řekl: „Jestli tomu dobře rozumím, paní Moudrá, tak vy tu budete celou směnu akorát sedět a žrát.“
= Moudrá se údivem nad tou drzostí zakuckala, začala se dusit, předklonila se, pokud to šlo a já ji praštil do zad. Vděčně se na mně podívala a konečně v klidu polkla.
= „Nech si to, jo! Mladej!“ hartusila.
= Zdálo se ale, že ocenila, když jsem se z ní hned nepodělal, protože se usmála.
= „Já to tady na konci směny zametu a budu ti hlídat značky na roli,“ usmála se.
= „To budete moc hodná,“ odvětil jsem s vážnou tváří.
= Značky představovaly barevné papírky, které řezač vkládal do návinů rolí a upozorňoval jimi tiskaře, že má zpomalit stroj, aby se papírový pás nepřetrhl, neboť v těch místech se v roli vyskytovaly nějaké zrady, jako třeba faldy nebo výtrže okrajů.
= „Já prostě ráda jím, mladej,“ vrátila se Moudrá k mému pohledu na její piknikový stůl. „Je to na mně taky vidět, že,“ rozchechtala se odporným způsobem.
= „No trochu jo,“ souhlasil jsem.

= Marii Moudré ovšem její příšerná obezita tak úplně lhostejná nebyla. Přišel jsem na to v místnosti štočkaře Petra Pavláta. Chodili jsme tam kouřit, protože v hale se hulit nesmělo. Aspoň na ranní směně ne. I na odpolední bylo kouření zapovězeno, ale kdekdo ten zákaz porušoval, protože vedoucí odpolední nemíval, mistr seděl většinou ve své kanceláři a do haly zavítal jen sporadicky. Jednou, když ve štočkárně skupinka dělníků opět zamořovala cigaretovým kouřem Pavlátovi vzduch, vtrhla tam Moudrá.
= „Petře, ty jsi přece nedoštudovanej doktor,“ spustila na štočkaře. „Poraď mi, sakra, něco, abych zhubla.“
= „Nechte si předepsat dexfermetrazin,“ navrhl Pavlát lék, co byl tehdy ordinován běžně, ač ne zrovna na zhubnutí. Vyvolával však i nechutenství, proto ho štočkař Moudré doporučil.
= Moudrá hned nato odcházela, ale ve dveřích si podala kliku s mistrem Barešem.
= „Co tady děláš, Jolano?! Mazej makat!“ vyjel hned Bareš na jedinou dívku, která sem s námi chodila kecat, i když nekouřila.
= „Oni jsou tady taky,“ ukázala Jolana na nás, „a jim nic neřeknete,“ bránila se vyčítavě.
= „Jenže oni tady kouří a ty se tu flákáš,“ objasnil mistr.

= Asi za tři dny Marie Moudrá znovu narušila náš kuřácký dýchánek ve štočkárně.
= „Petře, cos mi to poradil za hajzl-prášky?! Mě po nich nechutná jíst,“ obořila se na něj.
= „To je právě účel, paninko,“ smál se Petr. „Myslíte, že spořádáte věnec buřtů, spolknete pilulku a zhubnete pět kilo? Takhle to nefunguje,“ dodal na vysvětlenou.
= „Na takovou medicínu se ti můžu vysrat, Petře!“ pravila Moudrá temně a odfrčela na její konstituci překvapivě rychle.
= Když už jsem zase u rozjeté mašiny kontroloval kvalitu tisku, náhle se ke mně na můstek k barevníku vydrápala Moudrá.
= „Ty prášky od Petra spláchnu do hajzlu, Mílo,“ řvala na mě, aby překřičela rachot stroje.
= „Proč?“ hulákal jsem. „Třeba vám pomůžou.“
= „Kdybych nemohla jíst, co bych z toho života měla? Vždyť já kromě toho jídla na světě už nic jinýho nemám!“ ječela, co mohla.
= Podíval jsem se na ni zaraženě, ale neřekl nic. Bylo mi té ženské najednou líto, ale tahle situace, kdy na mě do lomozu tiskařské mašiny a etanolového oparu z lihových barev řičí smutnou zpověď, byla zároveň děsně směšná. Neměl jsem však chuť se smát.
= O polední přestávce jsem dal do kastrůlku vodu a dvě vajíčka, že si je jako půjdu uvařit natvrdo, ale Moudrá mě zabrzdila.
= „Co děláš?“ starala se.
= „Chci si je uvařit k obědu,“ divil jsem se její otázce.
= „Nechceš místo toho bůček? Nebo pocem, mám tu upečený krůtí palice,“ nabízela.
= „Když já na to nemám chuť,“ odmítal jsem, neboť mi představa konzumace masa, které upekla ona, připadala odporná. „Ale díky, jste hodná,“ chlácholil jsem ji.
= „Jak myslíš,“ řekla trochu uraženě. „A ty nevíš, jak se tady vaří vajíčka?“
= „Netuším,“ zavrtěl jsem hlavou.
= „Zabalíš je do čistýho papíru, dáš je do natěráku a za dvě minuty jsou hotový,“ prozradila speciální techniku ohřevu potravin. „Můžeš si tam dát ohřát i buřty nebo párky. Nejsou pak vymáčený, ale musíš je zabalit do tohohle papíru, co tady potiskujeme,“ osvětlovala další možnosti.
= „Myslíte do natíraného papíru a dát je do vyhřívací komory natěráku,“ ujasňoval jsem si.
= „No do tý,“ přikývla Moudrá.
= Už jsem cpal vajíčka v papíru do komory sušící sekce stroje, co nanášel na papír z role voděodolnou východoněmeckou sračku, když se objevil manšinfíra natěráku MUDr. Josef Najman.
= „Půjdeš s námi dneska chlastat?“ tázal se a zval mě. 
= „Jasně, půjdu. A s kým – s náma?“
= „No se mnou, Karlem od řezačky a s tou čubkou Jiřinou, co s ní Karel chodí,“ líčil doktor.
= „Proč je čubka?“ zajímal jsem se.
= „Protože dá každýmu, kdo si řekne, i když chodí s Karlem.“
= „Tobě taky dala, Pepo?“ vyzvídal jsem.
= „Já si neřek,“ odvětil lakonicky. „Kromě toho si nemůžu dovolit nějaký maléry toho druhu. Víš přece, že jsem byl gynekolog a pak mě odsoudili za mravnostní delikty, protože jsem prcal pacientky a taky holky pod zákonem.“
= „To jsem nevěděl. A co na tom? Jiřina je dospělá a není ani tvá pacientka,“ namítal jsem.
= Žvanili jsme pak ještě skoro celou polední pauzu, než jsem si vzpomněl na vajíčka. Jak jsem je vytáhl z komory, byla nějaká lehká. Jejich obsah se totiž za tu dobu úplně odpařil a já držel v ruce vlastně dvě kraslice.
= „Dobrou chuť,“ šklebil se škodolibě Najman.

= Na konci směny Moudrá zametala kolem stroje, zatímco já lelkoval opodál a prohlížel si duté skořápky vajíček.
= „Co to máš?“ zajímala se Jolana, která nečekaně přistála vedle mě.
= „Kraslice,“ řekl jsem vážně.
= „Teď kraslice?“ nechápala.
= „Zítra je budu malovat. Nestihl jsem Velikonoce v termínu, tak je slavím teď v září,“ rozvíjel jsem tu pitomost.
= „Si blbej,“ pravila něžně Jolana. „Nešel bys dneska do kina?“ zeptala se.
= „Já s tebou?“ ptal jsem se udiveně. „Rád bych, ale musím jít chlastat. To víš, povinnosti,“ šaškoval jsem.
= „A nemůžu jít s váma?“ nechtěla to vzdát.
= „Jasně. Ale bude tam ta čubka Jiřina od Karla, jestli ti to nevadí,“ šel jsem s pravdou ven.
= „Deš chlastat s tím exotem Karlem?“ zhrozila se Jolana. „Jeho Jiřinu neznám a kdo říkal, že je čubka?“
= „Najman a ten o těchto věcech něco ví,“ objasnil jsem.
= „To bych řekla, protože Najman je starej prasák. Ten de taky?“
= „Ten starej prasák mě pozval. A kromě toho pro mě jeho prasáctví neznamená ohrožení. Ale pro tebe by mohlo znamenat, Jolanko,“ varoval jsem jí.
= „Mílo, proč se zahazuješ s tímhle póvlem? Člověk jako ty?“ tázala se vyčítavě. „Slyšela jsem, že tady budeš jen pár měsíců a pak půjdeš do technickýho rozvoje,“ vyzvídala.
= „Je to tak. Mám na to kvalifikaci,“ přikývl jsem.
= „No vidíš a jdeš chlastat s touhle spodinou,“ konstatovala s odporem.
= „Najman je lékař a Karel je syn diplomata,“ namítl jsem.
= „Už není lékař a ty víš proč. A Karel je dement, feťák a kriminálník. Proč myslíš, že dělá tady? Syn diplomata. Pch! Ty dva se hledali!“ sypala ze sebe Jolana pohrdavě.
= „Ty to musíš vědět, Joli. Jsi tady déle a jsi starší,“ řekl jsem ironicky. „Proč ty tu děláš?“
= „Kde by mě asi tak zaměstnali? Ale jsem vyučená kuchařka,“ řekla smutně s důrazem na slovo mě. „Je to nejhorší provoz. Dělaj tu samý ztroskotanci a já. A když se tady objeví někdo jako ty, brzy se zdekuje.“

= Nicméně do hospody se mnou Jolana šla a sotva jsme se objevili, Najman, Karel i Jiřina se tvářili zaraženě. Při třetím pivu si mě Najman uzmul pro sebe.
= „Asi tušíš, Mílo, že jsem si nikdy moc nevybíral, pokud jde o ženský, ale na cigošku bych nikdy nevlezl,“ objasňoval a peskoval mě současně polohlasem.
= „Kdo říká, že na ní polezu?“ odmítal jsem jeho soud. „Vnutila se mi,“ dovysvětlil jsem, ale trochu jsem se styděl za to, co jsem právě řekl.
= „Ta po tobě jde jak ohař,“ řekl Najman. „Věř zkušenému,“ dodal.
= Všichni se bavili, jen Jolana seděla trochu stranou a většinou mlčela. Bylo na ni vidět, že by se ráda zapojila do hovoru, ale zjevně se ostýchala. Neusnadnil jsem jí to ani já, neboť jsem nemínil před tím póvlem vypadat, že jsem ten, co chce vlézt na cigošku. Dopíjel jsem čtvrté pivo, když se ke mně přitovaryšila, jak říkal v jisté pohádce Karel Höger, černovlasá prsatá Jiřina. Vzala mě v podpaží a pravým ňadrem se mi přitiskla někam těsně nad loket.
= „Víš, že jsi mě docela zklamal, Mílo?“ usmála se.
= „Jo a čím?“
= „Hned, jak jsem tě poprvé uviděla, napadlo mě, že bys stál za hřích. Myslela jsem si, že dnes budu mít příležitost tě sbalit a ty si sem přivedeš tuhle Jolanu,“ vytýkala mi.
= „Nechodíš náhodou s Karlem?“ ptal jsem se nervózně. „Kromě toho jsi o dost starší.“
= „Tos mi nemusel předhazovat, Mílo. Copak třicet je nějakej věk...?“
= „Ale mně je devatenáct, Jiřko. Ani bych nevěděl, co s tebou dělat,“ přerušil jsem ji.
= „Do toho bys přišel hned,“ culila se. „Já bych si tě zacvičila. A s Karlem si nemusíš dělat starosti. On to tak nebere. Hned od začátku věděl, že mi jenom on sám nemůže stačit.“
= „Najman má pravdu,“ povzdechl jsem si.
= „Vyprávěl ti, že jsem čubka?“
= „Jak víš, že řekl zrovna tohle?“ divil jsem se.
= „To je jeho oblíbený slovo,“ ušklíbla se vesele. „Zrovna on má co vykládat.“
= „Ty, Jiřko,“ nadechl jsem se, „tobě vadí, že je Jolana cikánka?“
= „Mně ne. Ale tobě by mělo,“ řekla káravě.
= „Proč? Nejsem rasista,“ namítl jsem.
= „Cigošky jsou největší čubky a taky mrchy špinavý,“ tvrdila Jiřina pevně.
= „S tou černou gumou to myslíš vážně, bejku?“ ptal se později Karel, který si mě vzal jako poslední stranou k soukromému pohovoru. „Navíc je docela šeredná.“
= „Co jste všichni kvůli Jolaně jako vosy?“ tázal jsem se navztekaně. „Copak s ní chodím?“
= „Tak proč jsi jí přivedl?“ zajímal se Karel.
= „Chtěla se mnou jít do kina a když jsem jí řekl, že s vámi jdu chlastat, přidala se. Ale nic s ní nemám,“ vysvětloval jsem, ale štvalo mě, že to dělám, neboť mu do toho nic nebylo.
= „Rychle z toho vycouvej, nebo si vážně zadřeš pořádnou třísku,“ radil mi Karel.
= „Jolana se mi nelíbí. Má hrubé rysy a nezdravou pleť. Ale myslím, že je to hodná holka,“ přemítal jsem nahlas.
= „Morgoška a hodná holka?“ řekl posměšně. „Všechny jsou hnusný a špinavý a navíc to jsou úplně jiný nátury. Doplatil bys na to.“
= „Ty, Karle, proč jsi byl vůbec zavřený?“ vyzvídal jsem.
= „Proč?“ ušklíbl se. „Kvůli fetu.“
= „Proč to bereš?“
= „Myslíš, že jde bez drog tenhle zkurvenej režim přežít?“ objasnil řečnickou otázkou.
= „To netuším. A s nimi ano?“
= „Taky ne,“ posmutněl.
= „A otec tě z toho nevysekal?“ ptal jsem se dál.
= „Od toho nechci vůbec nic. Já od komoušů a jejich režimu nechci absolutně nic. To budu radši řezat široký role papíru na dvě užší, nebo budu sedět za katrem,“ prohlásil Karel.

= Z hospody jsme šli s Jolanou spolu a mlčky a ona se pak do mě zavěsila. Nebránil jsem jí v tom, ale zažíval děsnou štítivost, až jsem se za to sám sobě hnusil.
= Když se naše cesty rozcházely, zastavili jsme na rohu ulice a Jolana řekla: „Mílo, já jsem se do tebe zamilovala. Šíleně jsem se do tebe zamilovala.“
= „A to teď najednou?“ otázal jsem se hloupě a naskočila mi přitom husí kůže.
= „Ne, už to trvá dýl. Vlastně hned, jak ses objevil v hale. Myslíš, že bys mě ty mohl vzít na milost?“
= „Na milost? Co to říkáš, Jolanko?“ divil jsem se.
= „Tak mohl bys se mnou chodit?“ naléhala.
= Dlouho jsem mlčel a pak spustil: „Jolanko, já...“
= „Nelíbím se ti, viď. Vadí ti, že jsem cikánka?“ tázala se smutně.
= „To ne,“ odmítal jsem.
= „Takže bys se mnou mohl být?“ položila otázku s nadějí v hlase.
= Opět jsem dlouho mlčel a pak se slyšel, jak říkám: „Bez šance!“
= „Věděla jsem, že se ti nelíbím, že ti vadí, že jsem cikánka. Vy, bílí, jste všichni pokrytci. Děsní pokrytci!“
= Chtěl jsem něco povědět, nějak ji utěšit, ale nedokázal promluvit. Věděl jsem, že má pravdu. Připadal jsem si hnusný, ale nemohl si pomoci.
= „Když je to tak, Mílo, tak to já jsem úplně bez šance, bez naděje,“ řekla a rychle odešla.

= Druhý den před polednem za mnou přišel mistr Bareš a rukou mi pokynul, abych zastavil mašinu.
= „Mílo, mám smutnou zprávu,“ pronesl, jak jsem slezl z můstku. „Říkám ti to, protože vím, že jste se kamarádili. Jolana spáchala sebevraždu. Zrovna mi to volala její maminka.“
= Prudce jsem se na něj podíval a pevně stiskl čelisti. Potom jsem koukl na Moudrou, ale neřekl ani slovo.
= „Tys jí měl rád, viď, Mílo,“ řekla Moudrá.
= Chvíli jsem sledoval, jak se na jejím tlustém krku leskne odpudivý mastný pot a polkl pak naprázdno. Obešel jsem mistra a stoupl si před potištěný návin role, předklonil se, opřel se čelem o roli a zavřel oči. Zůstal jsem tak nejméně minutu, potom oči otevřel, vzdálil trochu hlavu od papíru, ale zůstal předkloněný, jako když zkoumám tisk. Svět byl v té chvíli zcela nesnesitelný. Všude, kam jsem stočil pohled, byl bleděmodře natištěný nápis »Hygienicky balený cukr«.