Všichni skvělí novináři už umřeli

Německé otázky wer, was, wo, wann, wie, warum znamenají v češtině – kdo, co, kde, kdy, jak, proč a na první čtyři musí odpovědět každá dobrá zpráva, na další dvě pak tak řečená rozšířená zpráva. Ale šestkrát W vypadá lépe.

     Začnu tím, že novinařina dávno není, co bývala. Už totiž nežijí žádní novináři, o nichž by stálo za to mluvit. Skvělý žurnalista Ferdinand Peroutka, kterému nikdo potom nedosáhl ani na kotníky, zemřel už poměrně dávno. Jediná, co se Peroutkovi vyrovnala, byla italská novinářka, spisovatelka a provokatérka Oriana Fallaci, ale ta také v roce 2006 odešla na pravdu boží. A to je tak všechno. Jistěže dřív byla spousta i jiných vynikajících novinářů, ale ti nejsou mezi námi ještě déle, než zmínění dva. Myslíte, že přeháním? Samozřejmě máte pravdu, ale... Zkrátka takhle to vyhlíží efektněji.
     Teď si uvědomuji, že je nepřípadné mluvit v souvislosti s Fallaci o pravdě boží. Byla totiž v katolické Itálii ateistkou a kritizovala Vatikán. A teď jistě potěším všechny odpůrce islámu a ty, co odmítají imigranty, neboť Oriana Fallaci byla velmi nesmlouvavá ohledně přístupu k islámu. Jakýkoli dialog s islámskými zeměmi považovala za nemožný a tedy i zbytečný. Měla s tím vlastní zkušenosti. Například se jako jediná novinářka, totiž žena této profese, dostala k šíitskému vůdci Íránu ajatolláhu Chomejnímu a pořídila s ním rozhovor. Musela si však podle tamních zvyklostí vzít na audienci čádor. Přesto kladla Chomejnímu velmi ostré otázky.
     Rozhovory vůbec byly její specialitou. Další významní muslimové, s nimiž interview  dělala, byli někdejší pákistánský prezident a později popravený Zulfikár Alí Bhutto; libyjský vůdce Muammar al-Kaddáfí, co sešel ze světa lynčováním; palestinský vůdce, předseda Organizace pro osvobození Palestiny a prezident Palestinské autonomie Jásir Arafat, jenž v roce 1993 obdržel spolu s izraelskými politiky Šimonem Peresem a Jicchakem Rabinem Nobelovu cenu míru, ač byl leckým považován za teroristu.
     Slavné rozhovory napsala i s Dalajlámou; s Henrym Kissingerem, ministrem zahraničí v administrativě prezidenta USA Richarda Nixona; s rastafarim, etiopským císařem Hailem Selassiem; s polským vůdcem odborů Solidarita a později prezidentem Lechem Wałęsou, s americkým zpěvákem, hercem, tanečníkem a muzikantem Sammym Davisem mladším. Velice známý je její rozhovor s veleslavným italským režisérem Federicem Fellinim. Toho prý (jako jediný člověk) donutila Oriana Fallaci veřejně vyjádřit osobní politické názory, co on úzkostlivě tajil, ač jeho filmy byly politiky plné (politiky, ne ideologie).
     A jsme u merita problému. Mnozí v dnešní době soudí, že jsou média v područí politiků, že jsou novináři zaprodaní, že lžou a manipulují veřejností, že jsou zglajchšaltovaní, že se novináři proměnili z hlídacích psů demokracie a svobody na hlásné trouby všelijakých politických a ideologických zájmů a směrů. Nevím, nevidím do toho natolik, abych mohl hodnotit, či se přiklonit k těmto názorům, případně jim odporovat. Jisté je, že nyní působí ve virtuálním prostředí velké množství propagandistických webů (hodně jich je proruských) a internetových televizí, které se skutečnou novinařinou nemají mnoho společného.
     Když jsem o tom všem přemýšlel, napadla mě ta známá, okřídlená průpovídka: »Když pes pokouše člověka, není to zpráva pro noviny. Zpráva pro noviny je teprve až to, když člověk pokouše psa.« Tento legendární výrok je připisován kdekomu, ale nejčastěji Williamu Randolphu Hearstovi, který kdysi založil v New Yorku Hearstův novinový koncern a deníky New York Journal American a Daily Mirror. Není tak docela pravdivý, jako ostatně téměř všechno v žurnalistice, protože když pitbul pokouše člověka, media o tom informují. Po právu, neboť tím upozorňují na problém, a proto je zmíněný výrok zároveň pravdivý. Vystihuje podstatu novinářské práce – informovat o tom, co je zajímavé, co je neobvyklé, co je problematické.
     Novinářům se často vyčítá, že vytahují na světlo špatnosti, že víří bahno, že se hrabou ve špíně, že se pasou na lidském neštěstí, jako hyeny na zdechlinách. Určitě se najdou mezi novináři takoví, co z podobných věcí mají potěšení. Ale většina ne, věřte mi. Ostatně zlomyslní a cyničtí lidé se najdou ve všech profesích.
     Nedávno jsem slyšel, že není správné, když média informují, že se včera stalo třeba osmdesát dopravních nehod, při nichž zahynuly tři lidé. Prý by spíš měla sdělovat, že včera dojelo bezpečně do cíle například půl milionu aut. Otázkou zůstává, kdo by o takovou zprávu stál? Každý přece ví, že většina věcí dopadne dobře, že naprostá většina lidí dojde ráno bez problémů do práce a vrátí se zase domů, shledá se se svými blízkými, že většina domů, co se postaví, nespadne, že se většina houbařů neotráví houbami, že většinu lyžařů nezasypou laviny, že se většina vlaků nesrazí, že imigranti jsou ve většině slušní  lidé atd. Tak proč o tom informovat veřejnost? Není na tom přece nic mimořádného.
     Mimořádné – to je to slovo, okolo kterého se točí celá žurnalistika. Média informují především o tom, co je mimořádné, ať už s kladným nebo záporným znaménkem. O tom, co je mimo běžný řád. Pomyslete na to vždy, jak čtete noviny, sledujete televizi, brouzdáte zpravodajskými servery, posloucháte rádio. Média neposkytují kompletní obraz světa. Jen informují o tom, co je mimořádné. Jestliže pak někdo tvrdí, že média jsou plná násilí, zla a neštěstí, měl by si odpovědět na otázku: Proč? Jelikož zlo, neštěstí a násilí jsou díky bohu stále ještě mimořádné, vybočující z řádu, který převažuje.
     Jestlipak víte, kdo je autorem výroku, že noviny jsou sedmou velmocí? Byl to Napoleon Bonaparte. V jeho době existovalo šest velmocí – Francie, Anglie, Prusko, Rakousko, Rusko, Španělsko a sedmou velmocí byly podle Napoleona noviny. Bonaparte také tvrdil, že jedny nepřátelsky naladěné noviny jsou horší než stotisícová nepřátelská armáda. Jean-Paul Marat měl v záhlaví svého L´ami du Peuple, tedy Přítele lidu: »Vládci se nám jeví velkými, protože před nimi klečíme. Musíme tedy povstat!« A byl zavražděn. Ale to od té doby mnoho a mnoho novinářů, zejména válečných reportérů a těch, kteří šli do toho, aby odpověděli na ony prokleté otázky – wer, was, wo, wann, wie, warum. Proto je tak málo novinářů, kteří by stáli za zmínku.