Benešovy dekrety a Evropa – reminiscence (3)

Uprchlická krize odsunula řadu témat, co ještě nedávno vzrušovala Evropu. Tématem, jež ohrožovalo náš vstup do EU, byly »Benešovy dekrety«. Nyní jsou, zdá se, zapomenuty. Přesto mám pocit, že s dneškem souvisí.

Příspěvek rakouského historika k »vyhnání« sudetských Němců
     Rakouský historik Oliver Rathkolb, ředitel výzkumu internetového centra, pracovník vídeňské univerzity (Institut Ludwig Boltzmann) a hostující profesor na University of Chicago, nazval svou stať „Potlačování a instrumentalizace vyhnání sudetských Němců a jeho opožděná recepce v Rakousku“. Předesílá, že koaliční dohodou vlády Rakouské lidové strany a Strany svobodných Rakouska z 1. února 2000 zaujalo Rakousko v politické diskusi v Evropě ve věci sudetských Němců vyhnaných po válce vedoucí roli. V dohodě se totiž uvádí, že: „Spolková vláda se bude snažit o věcně správná řešení v případě všech osob, které byly během druhé světové války nasazeny na nucené práce, válečných zajatců jakož i německy hovořícího obyvatelstva vyhnaného do Rakouska v důsledku Benešových dekretů a ustanovení Avnoje.“ Rathkolb zmiňuje, že u příležitosti oslav sudetoněmeckých krajanských sdružení 9. března 2000 vyžadoval spolkový kancléř Wolfgang Schüssel ve zdravici, aby byl problém Benešových dekretů vyřešen jejich zrušením před vstupem České republiky do Evropské unie a tento požadavek kancléř podtrhl opět v dubnu roku 2002. Kromě toho posílilo sudetoněmecké krajanské sdružení, jež se stalo daleko radikálnější než jeho německá sesterská organizace.
     V historickém pohledu ovšem Rathkolb uvádí, že vyhnaní byli v roce 1945 v Rakousku nežádoucí. První poválečný spolkový kancléř Leopold Figl žádal už 12. června 1945 na schůzi provizorní státní rady, aby se energicky zasáhlo proti migračnímu hnutí z Československa. „Všichni německy hovořící lidé se, koneckonců, v Československu rozhodli pro Německo, proto by všichni tito lidé měli jít do Německa a ne do Rakouska,“ řekl tehdy Figl. Ministr zahraničí nové rakouské vlády Karl Gruber řekl při oficiální návštěvě v Praze v roce 1946 na adresu sudetských Němců: „Byli to lidé, kteří vám vždy působili potíže a působili by je každému. Je přirozené, že se jich chcete zbavit. Ujišťuji vás, že já a celá naše vláda posuzujeme tento problém stejně.“ 
     Oliver Rathkolb uvádí, že divoké odsuny byly zastaveny především díky intervenci Sovětského svazu, po které se hranice Rakouska vůči Československu de facto zavřela. V Rakousku tak zůstalo kolem 151 ticíc utečenců z Československa, kteří však jen pomalu získávali státní příslušnost. Do počátku 50. let provozovala spolková vláda vůči zhruba 383 tisícům „etnických Němců“ z řady zemí „vyčkávací politiku“, což znamená, že se stále ještě počítalo s odsunutím „nežádoucích“ uprchlíků do Německa. Jejich integrace do rakouské společnosti probíhala jen pomalu, ale sudetští Němci měli, jak píše Rathkolb, relativně nejprivilegovanější postavení. „Na parlamentní úrovni se politicky diskutovalo ve 40. a 50. letech především o otázkách státního občanství a sociální integrace. Otázky majetkových restitucí byly naopak v pozadí,“ uvádí historik. Dle tehdejšího stanoviska spolkového kancléřství nelze s ohledem na zásady mezinárodního práva upírat žádnému státu právo majetek jeho občanů bez náhrady zkonfiskovat, a neboť Novorakušané byli v době konfiskace jejich majetku státními příslušníky bývalých zemí, nelze konfiskaci označit za odporující mezinárodnímu právu.
     Podle ministerstva financí a ministerstva pro zabezpečení majetku by naopak majetkové nároky i Novorakušanů bylo možné hájit, neboť jim státní příslušnost byla odňata 2. srpna 1945 a konfiskace majetku nařízena dekretem až z října 1945, tudíž se musí na sudetské Němce hledět jako na občany „bez státní příslušnosti“. Ovšem pro úřady bylo důležité zabránit tomu, aby na základě „deklarace občanů bez státní příslušnosti“ vyhnaných Němců nedošlo ke klasifikaci jejich majetku Sovětským svazem jako německého a jako takový aby byl zabaven. Každopádně se mezi lety 1945 a 1950 rakouská pozice změnila, ale „nejednalo se o zásadní vypořádání se s vyhnáním a vyhnanci, nýbrž že stál v popředí domnělý či skutečný rakouský národní zájem“. 
     Rathkolb dále popisuje, že na základě integrace a asimilace vyhnaných sudetských Němců a jejich regionálního rozdělení do Horního Rakouska, Dolního Rakouska a Vídně nevzniklo na rozdíl od SRN žádné silné společné politické zastoupení. „Jen »Sudetoněmecké dny« ve Vídni (roku 1959, 1977 a 1983) poškozovaly tu a tam krátkodobě generální zahraničněpolitickou linii Rakouska po roce 1955 spočívající v konkrétním přispívání k politice uvolňování napětí prostřednictvím aktivní politiky neutrality ve vztazích s komunistickými sousedy,“ píše Rathkolb.
     Velmi překvapivá i pro rakouské svazy vyhnaných proto byla politická odezva na jejich tradiční požadavky na sklonku 90. let, předtím stále více ustupovaly z veřejného dění, což bylo umocněno v první fázi konfrontace s nacismem ve vazbě k válečné minulostí někdejšího generálního tajemníka OSN Kurta Waldheima. „Od roku 1995 se začalo naopak v diskusi o nacismu – především také kvůli stále hlubšímu účinku diskuse o holocaustu směrem k posilování lidských práv – oslovovat i téma vyhnání,“ vysvětluje Rathkolb.
     Změnu politického trendu směrem k většímu zvýraznění vyhnání sudetských Němců nastolil ministr zahraničí velké koalice z Rakouské lidové strany Alois Mock, když spouštěcím momentem se stala nová vlna vyhnání z bývalé Jugoslávie, zejména v Bosně a Hercegovině a Mock tématizoval porušování lidských práv v přítomnosti s odkazem na minulost. Další jeho pohnutkou (vystupoval v debatě proti Waldheimovi) bylo, že „zvládnutí minulosti nesmí být nikdy jednostrannou otázkou“. „Zločin zůstane zločinem, ať k němu dojde kdekoli,“ tvrdil Mock. Jörg Haider, na rozdíl od Mocka, který tématizoval eventuální odškodnění jen na okraji a sázel na dialog s transformujícími se státy východní Evropy, zdůraznil již v roce 1995 požadavek zrušení »Benešových dekretů«, aniž by ho však tehdy přímo spojoval s restitučními požadavky. Oliver Rathkolb poukazuje na to, že na příkladu Heidera lze ukázat, že mu nejde na prvním místě o otázku lidských práv v souvislosti s vyháněním po roce 1945, ale že by tímto způsobem chtěl kompenzovat požadavky židovských organizací a jednotlivců na odškodnění, politicky je neutralizovat. V roce 2002, jak Rathkolb uvádí, spolkový kancléř Wolfgang Schüssel i Jörg Haider ovšem platí v mezinárodní diskusi za „hlavní“ protagonisty sudetoněmeckých záležitostí a rozdíly jejich pozic v široké percepci splývají.
     „Jestliže se mnoho politiků a političek ve Spolkové republice Německo, v České republice a v náznacích i v Rakousku v polovině devadesátých let 20. století domnívalo, že bude možno usměrnit společenskou debatu o vyhnání a jeho důsledcích prostřednictvím rešerší a osvětové práce komisí historiků do akademických a tudíž kontrolovatelných kolejí, je dnes stále jasnější, že »dějiny« jsou stále ještě brizantní, a proto je třeba o nich široce a veřejně diskutovat,“ objasňuje v textu z roku 2002 Rathkolb. Uvádí pak, jak se na straně sudetských Němců i na české straně reprodukují často tradiční obrazy dějin, „aniž by do úvah zapojily perspektivu druhé strany“. 
     Rakouský historik pak dochází k závěru, že teprve rozebrání (dekonstrukce) řady subjektivních konstrukcí v otázkách vyhnání a vyvlastnění, „která nezmění nic na individuálních traumatech způsobených vyhnáním, ale i nacistickým pronásledováním a stigmatizací – umožní rekonstrukci tématu nacistické okupační politiky teroru a poválečného vyhnání, které bylo prováděno především bezprostředně po rozbití nacistického teroru v mnoha případech s nelidskou tvrdostí a za porušování všech lidských práv“. Rathkolb nakonec složil hold bývalému českému prezidentovi Václavu Havlovi, který se podle něj již několikrát pokusil ptát obezřetně, avšak naprosto kriticky na pozadí českých historických názorů a tématizovat roli Němců v této souvislosti. „Není náhodou, že právě Havel našel správná slova lítosti, ale i kolektivního studu nad hrůznými činy při vyhnání – především v divoké fázi v roce 1945,“ uzavírá Oliver Rathkolb.

Postupná radikalizace Benešova přístupu k odsunu sudetských Němců
     Hozenou rukavicí pro demokrata Edvarda Beneše byla volba Henleinovy pronacistické strany německou menšinou v roce 1938. Soudí tak francouzská historička Muriel Blaive ve sborníku »Benešovy dekrety« (2003), která říká, že prezident Beneš byl přesvědčen o tom, že sudetští Němci úmyslně zvolili barbarství proti lidskosti. Studovat jeho reakce na tento jejich krok pak považuje za mimořádně zajímavé.
     „Zjistíme, že původně byl jeho postoj relativně umírněný, a to i po katastrofální mnichovské dohodě,“ píše Blaive. Dále uvádí, co Beneš napsal v článku zveřejněném v roce 1942 v časopisu Foreign Affairs: „Část maďarské a německé menšiny v Československu zneužila svobod, které jim republika udělila. (…) Nepřikláním se k surovým a násilným metodám. V určitých případech bude snad možné pozměnit na místní úrovni hranice tak, aby se zmenšil objem menšin ve státech. Tentokráte bude zřejmě nutné přikročiti k transferu menšinových skupin obyvatelstva.“ Beneš si podle historičky stále kladl otázku (nebo to aspoň předstíral), zda byl odsun oprávněný.
     V oficiálním prohlášení z 1. prosince 1942 se Beneš ptá: „Mají být všichni (viníci) pobiti nebo pro ně tvořeny nějaké veliké kriminály či doživotní koncentrační tábory, nebo je lépe, aby navždy ze země odešli? To se dotýká otázky tzv. transferu.“ A upřesnil, že vláda o něm dosud nerozhodla, že někteří její členové jsou proti a že to nemůže být jen výlučně československá otázka, nýbrž otázka obecného evropského významu, která se dotýká i mnoha jiných států.
     „Je tedy jasné, že kdyby velmoci vysídlení nepodpořily, Češi by se smířili s tím, že jim Němci zůstanou a spory s nimi si budou muset řešit sami,“ píše Blaive. Následně spekuluje o tom, jestli se československému prezidentovi (rozenému propagandistovi, jak říká) podařilo přesvědčit spojence, že po skončení války bude nutné zbavit Evropu německých menšin (ve svých »Pamětech« naznačuje údajně, že takovou roli sehrál)? A sudetští Němci ho za to nenávidí.  Nebo jen „využil obecného přitakání k požadavku definitivního řešení německé otázky“. Muriel Blaive pak dochází k závěru, že se nejspíš stalo obojí. „Ale jedna věc je jasná, jak se vyvíjel přístup spojenců, přitvrzoval veřejně svůj postoj i Beneš. V srpnu 1942 britský parlament uznal československou vládu v londýnském exilu a odmítl mnichovskou dohodu. Stalin dal Benešovi svůj zásadní souhlas s vyhnáním sudetských Němců 5. června 1943; Roosevelt tak učinil hned nazítří. Vyhnání Němců se tedy stalo oficiálním požadavkem československé exilové vlády,“ vysvětluje Blaive.
     Možná je to paradoxní, ale následkem nacistické brutality zvítězila i u Čechů sudetoněmecká představa »národnostních skupin« nad politickými principy a pod pláštíkem demokratické rétoriky se radikalizovali. „Zpočátku chtěl Beneš vyhnat pouze členy NSDAP a roztřídit Němce na »hodné« a »zlé«. Teprve později, především po vyhlazení Lidic a Ležáků, v něm uzrála myšlenka na odsun veškerého německého obyvatelstva,“ píše francouzská historička. Dodává, že politický vývoj Edvarda Beneše přináší palčivou otázku „kolektivní viny“, ač ji takto nezformuloval, neboť se tento termín objevil až daleko později. Každopádně se ale po válce snažil pomlčet o zmíněném dlouhém procesu intelektuálního zrání, který ho dovedl k hlásání „řešení“ odsunem.
     Ve svých »Pamětech« (vydaných v roce 1947) Beneš píše: „Bylo mi jasné hned po Mnichově, že až jednou půjde o odstranění mnichovské dohody a jejích důsledků, bude musit být řešena zásadně a definitivně pro náš stát i otázka menšinová a speciálně otázka našich Němců. (…) Prakticky to znamenalo: bude třeba přesvědčit Angličany, Francouze, Američany a Rusy – a možno-li i Němce samé – že při zásadním zachování předmnichovského Československa bude třeba zmenšit velmi radikálně počet jeho menšin.“ Avšak Benešův dialog s členy exilové »sudetské« sociální demokracie v letech 1939-1942 svědčí o prezidentově váhání v této otázce. Představitel sociální demokracie Wenzel Jaksch se nezdráhal před ním zdůraznit nereálnost takového činu: „Transfer obyvatelstva by byl pomstou bez rozdílu.“
     Blaive pak uvádí, že Benešovy odpovědi zmizely jak z jeho Pamětí, tak z většiny děl, jež se věnují česko-německým vztahům a objevují se až v díle »Evropa na cestě k Postupimi« Wenzela Jaksche a svědčí o tom, že prezidentovy dopisy byly srdečné a přátelské a nevyvolávají dojem, že by již od září 1938 byl zastáncem radikálního přesvědčení a neodpovídají ani pozdějším Benešovým prohlášením, že tomuto sudotoněmeckému představiteli od samého počátku nedůvěřoval. Na druhé straně v »Pamětech« prezident tvrdí, že před Jakschem použil argumenty, které lze zřetelně zařadit až do roku 1947 a nikoli do let 1941 a 1942, protože jsou jako vystřižené z Gottwaldových projevů. Měl Jakschovi údajně říct: „...v sociální revoluci, k níž určitě dojde, bude třeba zbavit naše země veškeré německé buržoazie, pangermánské inteligence a fašismu propadnuvšího dělnictva. To bude naše konečné a pro nás vůbec uskutečnitelné řešení: spojení revoluce sociální s revolucí nacionální. (…) Je v tomto plánu i kus marxismu a jeho dialektiky v revolučním procesu, který se za této nezbytné změny sociální struktury národa, z veliké světové katastrofy vzniklé, musí nezadržitelně dostavit.“ 
     Muriel Blaive ovšem uvádí, že odkaz prezidenta Beneše na »marxistickou dialektiku« v žádném dokumentu z válečného období nenašla. „Navíc se stalo spojení »národní a sociální revoluce« oblíbeným tématem komunistické propagandy, ale objevilo se až po roce 1945. Prezident si zřejmě přizpůsobil vzpomínky duchu doby,“ píše francouzská historička.

Dilema evropského politika Edvarda Beneše v úvaze Václava Havla
     Ve své stati ze sborníku »Benešovy dekrety« (2003) nazvané „Edvard Beneš: Dilema evropského politika“ první český prezident Václav Havel předesílá, že Evropa je neobyčejně rozmanitým, ale ve svých součástech hluboce provázaným světadílem, takže „jakékoli důsažnější dění v kterékoli oblasti lidského počínání mělo vždycky své přímé či nepřímé důsledky pro náš kontinent jako celek“. České země, které leží v samotném středu Evropy, jemuž se nevyhnul žádný konflikt, mnohé zde začínaly i končily, zformovaly zdejší obyvatele v obzvlášť zkušené svědky propojenosti Evropy jako politického faktu. Podle Havla si Středoveropané uvědomují velkou historickou šanci, kterou kontinentu dává idea evropské integrace.
     „Tato zvláštní exponovaná poloha Českých zemí přivedla v mnoha pohnutých okamžicích evropských dějin představitele našeho státu před drtivá dilemata. Totiž, zda mají ublížit národu tím, že se podrobí něčímu diktátu, nebo tím, že se mu nepodrobí. Zda zvolí řešení takzvaně pragmatické, anebo řešení morální. Hrozné dilema prožil československý prezident Edvard Beneš v době mnichovského diktátu. Věděl dobře, že jde o agresi šílence, posvěcenou tehdejšími našimi spojenci, kteří tím zradili nejen smlouvy, které podepsali, ale i hodnoty, co vyznávali, a že v zájmu národní cti a záchrany mravní integrity by bylo správné se tomuto diktátu nepodrobit. Věděl ale zároveň, co by to mohlo znamenat: tisíce a tisíce mrtvých, zničenou zemi a její pravděpodobnou brzkou vojenskou porážku nepoměrně silnějším protivníkem,“ charakterizoval Havel pomnichovskou pozici prezidenta Beneše.
     Havel dále představuje Beneše jako politika, který ve 30. letech 20. století ztělesňoval nejlepší tradice Evropy. „Spoluvytvářel tehdejší Společnost národů, budoval mírové vazby mezi státy a varoval Evropu před rozmáhajícím se fašismem,“ píše Havel. A pokračuje dále: „S předvídavostí vnímavého Středoevropana tušil, k jakým hrůzám se schyluje, a burcoval, žel neúspěšně, apatický Západ. Byl to právě on, kdo – proti odporu českých nacionalistů i sudetoněmeckých henleinovců – otevřel v druhé půli 30. let naši zemi tisícům svobodomyslných Němců i Rakušanů, kteří nalezli v Československu snad nejvlídnější evropské útočiště. Hitler rozpoutal proti Benešovi nenávistnou propagandu, jejíž některé stereotypy bohužel dodnes přežívají i v aktuálních diskusích jako často neuvědomělý, bezmyšlenkovitě přejímaný myšlenkový proud.“ 
     Václav Havel následně hovoří o tom, že se Beneš rozhodl pro kapitulaci bez boje, protože se mu zdálo, že je to odpovědnější než riskovat kapitulaci zaplacenou nesmírnými obětmi. „K válce stejně došlo a obětmi na životech i statcích ji zaplatili nejen Češi, ale i ti, kdo v Mnichově bláhově věřili, že zachraňují mír. Mnichovská dohoda je historickým traumatem, které ovlivňuje české myšlení dodnes,“ zdůraznil Václav Havel.
     Beneš se pak podle něj rozhodl něco podobného nikdy nedopustit, stal se symbolem českého boje proti nacismu a naší demokratické tradice. Po válce byl zárukou demokracie, naší svobody, nezávislosti a našich dobrých perspektiv. „Jak se nakonec stalo, že v roce 1948 tento starý a zlomený muž bez boje ustoupil komunistickým pučistům? Jak se stalo, že tento muž, který se hlásil k evropským liberálním a demokratickým tradicím, nenáviděný nacisty i komunisty, postupně přijal za svou myšlenku, že dlouhodobý mír lze zabezpečit jen vysídlením milionů Němců?“ ptá se Havel.
     „Benešovo počínání v tragických mnichovských dnech i v době poválečné bude asi trvalým tématem diskusí. Vždy jsem tíhl a dodnes tíhnu spíš ke kritickému názoru na jeho rozhodnutí v těchto osudových chvílích. Tato rozhodnutí měla totiž cosi společného: před řešením morálním byla dána přednost řešení takzvaně pragmatickému. Mně osobně ale dnes daleko víc, než neustálé kritizování Beneše za jeho kapitulace před zlem, zajímá sám původ tohoto zla, jeho vývoj a společenské mechanismy jeho tolerování. A samozřejmě i úkaz nad jiné zajímavý a neustále poněkud opomíjený, totiž zvláštní schopnost nás všech promítat vlastní selhání do vybraných obětních beránků a jejich trvalým kritizováním se sami před svým svědomím očišťovat. Spíše, než otázka, proč Beneš přijal nakonec mnichovskou dohodu a myšlenku vysídlení, mne tedy zajímá jiná otázka: jak se stalo, že to vůbec udělat mohl a že to vyvolalo tak malý odpor?“ předestírá svůj postoj Václav Havel. 
     A nakonec prezident, disident a dramatik svou stať uzavírá slovy: „Pevně věřím, že skončil čas oněch strašných dilemat, před nimiž musel stanout evropský politik Edvard Beneš. Ale jsem přesvědčen, že kdybychom přece jen někdy před těmito dilematy stanout museli, pak Benešův lidský a politický příběh nám může být zdrojem všestranného poučení. Tento příběh je totiž velkým dramatem moderní doby. A každé drama je výzvou člověku. Jak této výzvě porozumíme a co z ní pro sebe vyvodíme, je ovšem už jen věc našeho svědomí.“ 

     Charakteristikou dilemat Edvarda Beneše a vyjádřením naděje, že porozumíme výzvě jeho dramatu, Václav Havel naznačil cestu, jak se zachovat, kdybychom byli podobným osudovým rozhodnutím vystavení. A dnes se zdá, že je podobné dilema přede dvěřmi. A nečeká jen na jednoho konkrétního politika, ale na politická vedení všech států Evropské unie, stejně jako na její vrcholné orgány. Proto si myslím, že příběh nedávných sporů o »Benešovy dekrety« má co říct i současnosti.