Benešovy dekrety a Evropa – reminiscence (2)

Uprchlická krize odsunula řadu témat, co ještě nedávno vzrušovala Evropu. Tématem, jež ohrožovalo náš vstup do EU, byly »Benešovy dekrety«. Nyní jsou, zdá se, zapomenuty. Přesto mám pocit, že s dneškem souvisí.

Benešovy dekrety z francouzského hlediska
     „Politiku odsunu Němců ze střední a východní Evropy na konci druhé světové války implicitně či explicitně schválily tři velmoci před, v průběhu a po Postupimské konferenci. Většinou byla chápána jako zasloužený důsledek porážky nacistů. A také evropskou veřejnost v té době osud německých uprchlíků téměř nedojal, protože svou pozornost rychle zaměřila na vznik komunistických režimů a studenou válku,“ píše v úvodu své stati „O české demokracii a Benešových dekretech“ ve sborníku »Benešovy dekrety« z roku 2003 Muriel Blaive. Přesto se v letech předcházejících prvnímu rozšíření Evropské unie o deset nových zemí (2004) staly »Benešovy dekrety« týkající se hlavně vyvlastnění majetku sudetských Němců „předmětem živých kontroverzí“, jak to Blaive nazvala a uvedla, že je podivné, když se diskuse o dekretech zaměřovala především a „zjevně na jejich legálnost“.
     Podivné je to, „protože právě zákonnost by mohla jen stěží charakterizovat poválečnou Evropu, která si řešila své účty krvavě. V Polsku proběhlo vyhnání Němců v ještě daleko méně »legálním« kontextu než v Československu. Počet obětí tam byl rovněž vyšší. Vyhnání sudetských Němců nepřikazoval žádný zákon a sudetské požadavky tradičně postrádají přesnost natolik, že i jejich nejradikálnější zastánci si jsou vědomi, jak by bylo nerealistické očekávat nyní od České republiky navrácení majetku a občanství. Nedávná nová formulace těchto požadavků umírněnějšími politickými proudy v podobě žádosti o zrušení Benešových dekretů ex nunc, tudíž bez zpětného účinku, dokazuje, že jde spíše o symbolickou než »legální« otázku,“ vysvětluje Blaive. Tím dochází ke zjištění, že nejde ani tak o legálnost, ale o oprávněnost opatření proti sudetským Němcům. Klade otázku, proč by bylo vyhnání Němců z Čech a Moravy méně oprávněné než vysídlení Němců z Polska? Odpověď tkví jednak v radikálnosti sudetských představitelů, ale hlavně v důrazu, s nímž „se Češi vždy vydávali za demokratický národ, a to jak v minulosti, tak v současnosti“. Spojení mezi pojmy odsun a demokracie je přitom mimořádně ambivalentní a přivedl ji k otázkám: „Lze násilím vysídlit jednu národnostní menšinu jménem demokracie? A lze násilím vysídlit jednu národnostní menšinu, aniž by to zasáhlo demokracii?“ 
     Pro odpověď se vrací do roku 1938, kdy Češi interpretovali spíš jako politické než národnostní řešení skutečnost, že sudetští Němci volili v posledních svobodných volbách (květen-červen 1938) z více než 90 procent stranu Konrada Henleina, čímž dali přednost Hitlerovi před Benešem. Z pohledu Čechů to byla volba diktatury proti demokracii a nikoli hlasování za připojení k Říši proti dalšímu setrvání v ČSR, a tuto zradu sudetských Němců prožívali jako zradu morální, jako útok na celý stát a hlavně na českou demokracii, což se rovnalo útoku na duši národa; vysvětluje si Blaive. A proč to tak cítili, objasňuje tím, že v roce 1918 založili Češi svou státní identitu pod vlivem T. G. Masaryka na demokracii, humanismu a toleranci a byli přesvědčeni o nadřazenosti svého politického systému natolik, že vzdor potížím s integrací národnostních menšin věřili, že ty nakonec uznají legitimitu čs. státu. Prezident Beneš v roce 1936 dokonce označil v Liberci před německým posluchačstvem společný život Čechů a Němců v zemi za »osudové společenství«. Ale většina Němců myšlenku osudového společenství nejspíš nepřijala za svou. Totiž nedorozumění tkvělo v tom, že Češi považovali sudetskou touhu po sebeurčení za politickou otázku, zatímco sudetští Němci uvažovali v termínech národní příslušnosti a nebyli a mnozí nejsou schopni přijmout ani pochopit, že politická volba se může Čechům jevit významnější než volba národnostní. (Britská politoložka Elizabeth Wiskemann, jež před válkou podrobně analyzovala všechny aspekty česko-německého soužití, hovořila o tom, že pro sudetské Němce byl měřítkem jakéhokoliv jednání »rasový nacionalismus«.)
     Francouzská politoložka Anne Bazin, která obhájila doktorskou práci v Institutu politických věd v Paříži na téma „Česko-německé vztahy: od bilaterárního usmíření k evropské integraci“, soudí, že rozhodující roli při vnímání a vývoji německé a sudetské otázky v poválečných desetiletích sehrála existence komunistického režimu v Československu. Není to však jediný aspekt studené války, který způsobil absenci dialogu mezi oběma stranami. V úvahu se musí podle Bazin brát i západoněmecká poválečná situace a vliv, který měla v SRN na posuzování sudetoněmecké otázky studená válka.
     Anne Bazin píše: „V západním Německu započala debata o německé zodpovědnosti za druhou světovou válku koncem 60. let.“ A uvádí, že ze tří států vzešlých z Třetí říše - SRN, Rakouska a NDR – si jen SRN otevřeně položila otázku paměti nacismu. Ale sudetští Němci a východoevropští němečtí vyhnanci obecně se sami z procesu nové interpretace nacistické minulosti vyřadili, neboť spolky, jež je zastupovaly, mlčely o postoji sudetských Němců za války a vlastní odpovědnosti za události toho období a sudetští Němci napřed vystupovali jako oběti Čechů i nacismu, pak období let 1939-1945 zcela opomíjejí, a to dokonce i serióznější publikace Landsmanschaftu, jakoby se sudetská historie začala znovu psát až odsunem na konci války. Sudetští Němci, jak Bazin dále zmiňuje, se jednak považují za obyčejné Němce, což znamená, že oni v otázce vyhnání tak svou odpovědnost za nacismus potažmo uznali, zatímco Češi odpovědnost za odsun nikoli; zároveň ale požadují pro sebe specifický přístup, co by je odpovědnosti za nacismus zbavil, neboť oni byli při nástupu národního socialismu v ČSR a ne v Třetí říši.
     Kromě toho se západoněmecká debata o druhé světové válce nedostatečně zaměřila na otázku německých menšin na východě, neboť si hlavně česko-německou historii do značné míry „přisvojili“ samotní vyhnanci a pak některé otázky byly vzhledem ke studené válce pojednány s postranním „antikomunistickým“ záměrem, což mohlo být na škodu kvalitě zkoumání.
     „V SRN, jednak kvůli politice spolků vyhnanců, jež si založily identitu na statutu oběti a nechtěly ji narušit zodpovědností za II. světovou válku, jednak kvůli izolovanosti badatelů v této oblasti od zbytku německé akademické scény za studené války, nebyla nedávná historie sudetských Němců v Československu a jejich odsun až do konce roku 1989 nikdy předmětem diskuse v západoněmecké společnosti a vlastně ani v sudetské komunitě v Německu,“ shrnuje Anne Bazin.
     Naproti tomu v Československu „prezentovala komunistická vláda odsun sudetských Němců jako nutný a spravedlivý čin jak po stránce morální tak i právní, jenž umožnil »vyřešit« německý problém v Československu,“ charakterizuje Bazin. A dodává, že jakékoli vyjádření vybočující z této oficiální interpretace dostalo nálepku z podpory západoněmeckého »revanšismu«. Německá otázka se pak objevila až koncem 70. let (po období Pražského jara 1968) v textech disidentských intelektuálů. Z disidentské diskuse specifikovala Bazin tři otázky. Morální: Porušili prezident Beneš a politická elita přijetím teorie »kolektivní viny« humanistické principy, na nichž bylo v roce 1918 založena ČSR? Politická: Neučinilo poválečné Československo vysídlením Němců, čímž se posílilo spojení Beneše s komunisty pod patronací Stalina, první krok ke totalitnímu režimu tím, že zbavilo občanských práv neslovanské menšiny na základě etnických kritérií? Identity: Vymizení německé menšiny proměnilo ráz české společnosti (podle Palackého je smysl české historie ve vzájemném působení a konfliktech mezi Čechy a Němci v Čechách) hluboce a není tudíž možné považovat vyhnání Němců, jež zbavilo Čechy hlavního partnera v dialogu, do jisté míry za Pyrrhovo vítězství?
     Disidentská debata byla kontroverzní a československá společnost jí zůstala stranou, a i když už nebyla ve vleku komunistické propagandy, vnímala odsun Němců v duchu národní interpretace jako daný fakt, k němuž netřeba se vracet a debatovat o něm. Diskuze tedy absentovala svým způsobem na obou stranách, je však jasné, jak uvádí Anne Bazin, že „široká debata v každém z »táborů« je nutnou podmínkou pro vzájemný dialog“.
     Nastíněné pozadí a pak znovusjednocení na německé straně a postkomunistická transformace na české (československé) straně po roce 1989 způsobily, že se začátkem 90. let tam ani tam debata o česko-německých otázkách nerozvinula. Jistý krok na čs. straně učinil z disentu vzešlý nový prezident Václav Havel svou, nejdřív soukromou a pak oficiální za Československo, omluvou sudetským Němcům za vyhnání. Podpory se mu dostávalo hlavně od tehdejšího ministra zahraničí Jiřího Dientsbiera (disident) a od kardinála Františka Tomáška. „A jak se dalo očekávat, tato omluva do jisté míry zmobilizovala sudetské Němce, pro něž znamenala povzbuzení jejich požadavků, avšak tento disidentský počin vycházel »pouze« z morální a historické reflexe minulosti, jež »opravovat« nepřicházelo tak či onak v úvahu,“ vysvětluje Bazin. A jelikož česká společnost nebyla připravena na podobná prohlášení, která přímo navazovala na disidentskou debatu ze 70. let, na níž neparticipovala, vnímala omluvu jako jednu z nejhrubších chyb jinak velmi populárního prezidenta Havla. Omluva přišla navíc za situace, kdy více než jindy převažoval názor, že totalita byla vnucena ze SSSR a československý lid v ní měl roli oběti, takže působila jako »obžaloba« ve vlastní zemi, tím spíš, že Havel použil termínu »vyhnání«, který dosud v Československu vůbec nebyl užíván. Česká veřejnost nebyla připravena ani na »míchání politiky a morálky« a tak v lidech vznikl dojem, že jejich budoucnost ve vztahu k Německu, ne-li k celé Evropě závisí na ochotě a schopnosti úspěšně sebekriticky přehodnotit vlastní minulost, především vztahy se sudetskými Němci. „Sice nelze říci, že by tato politika měla přesně opačný efekt, než o jaký ji šlo, ale rozhodně nepřála tomu, aby v postkomunistické československé společnosti započala debata o minulosti,“ hodnotí disidentskou politiku Bazin.
     Znovusjednocení, o které Německo usilovalo po roce 1989 především, znamenalo normalizaci poměrů a cesta k normálu vedla i přes smíření s východními sousedy, Polskem a Českou republikou (Československem), čili s minulostí druhé světové války. Spory s Českem v této věci se týkaly jednak sudetského problému a jednak odškodnění českých obětí nacismu. A právě odškodnění nacistických obětí představovalo pro většinu Němců uzavření historie II. světové války, než nové otevírání otázky vyhnanců, kteří byli považováni za plně integrované a jejich problém za vyřešený. Následná debata v Bundestagu se soustředila za prvé na konečné vyrovnání s druhou světovou válkou jako nutnou podmínkou pro to, aby bylo možno za ní udělat čáru a pro něž bylo třeba nalézt kompromis v otázce odškodnění českých obětí nacismu. Za druhé na místo a úlohu sudetských Němců v bilaterálních vztazích v tom smyslu, zda jsou či nejsou Němci jako všichni ostatní. Bazin potom poukazuje na to, že od roku 2001 se v německé společnosti otevřela debata hlavně o »sudetských obětech« druhé světové války.
     „Máme-li pochopit skutečnost, že ještě dnes nejsou čeští ani němečtí protagonisté schopni vést bilaterální dialog o sudetské otázce a zejména o vyhnání, musíme věci zasadit do dosti širokého časového i prostorového rámce (a hlavně neomezit se pouze na Československo). To nám mimo jiné umožní ukázat, že namísto jediné existují spíše dvě sudetské otázky (česko-česká a sudeto-německá  otázka) a že na obou stranách jsou součástí širších vnitřních problémů: na straně české je to pád komunismu a na straně německé pak paměť druhé světové války,“ uzavírá svou stať ve sborníku »Benešovy dekrety« z roku 2003 francouzská politoložka Anne Bazin.

Právně historická perspektiva »dekretů« z českého pohledu
     »Benešovy dekrety« byly řešením mimořádné ústavní situace, do níž se ČSR dostala vinou agresivní politiky nacistického Německa po »Mnichovské dohodě« (1938) a po 15. březnu 1939, kdy vznikl »Protektorát Čechy a Morava« ovládaný Německem a formálně nezávislý slovenský stát. Píše to ve své stati nazvané „Tzv. Benešovy dekrety z právně-historické perspektivy“ právní historik Jan Kuklík z Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Jak uvádí dále, dekrety měly různorodý charakter a týkaly se řady oblastí fungování státu. „Zvláště současné neutuchající politické a mediální diskuse v České republice, SRN, Rakousku i Maďarsku však vytvářejí z dekretů prezidenta republiky nové (či spíše staronové) symboly různých interpretací historie a zejména česko-německých a česko-rakouských vztahů a omezují se takřka výhradně na vztah dekretů k problematice poválečného odsunu německé a maďarské menšiny v Československu,“ zdůrazňuje Kuklík.
     Upozorňuje, že existuje několik rovin samotného pojímání Benešových dekretů a apeluje, aby od sebe byly oddělovány politizující či moralizující soudy o dekretech od jejich kritického historického a právně-historického zkoumání a zároveň, aby byla jasně identifikována role dekretů v současném právním řádu (zejména ve vztahu k problematice restitucí a vstupu České republiky do EU). Mezinárodněprávní rozměr Benešových dekretů tvoří zvláštní, citlivou a specializovanou otázku, stejně jako problém odsunu německé menšiny z ČSR, který „bývá pod dekrety nesprávně zcela podřazována“. K požadavku (z Rakouska a Německa), aby Česká republika zrušila dekrety prezidenta republiky týkající se odsunu Němců z Československa ještě před vstupem do EU, Kuklík podotýká, že není jasné „kolika dekretů by se mělo rušení pro nesoulad s evropským právem týkat“. Dodává: „Stejně tak není formulováno, zda se požaduje zrušení celých norem (tj. i těch jejich částí, jež se týkají německého státu, nacistických organizací, válečných zločinců, kolaborantů či poválečných restitucí mimo jiné i židovského majetku), nebo jen jejich částí a zejména zda se jedná o zrušení ex tunc (tj. zpětně ode dne jejich účinnosti) či jen o deklaratorní konstatování, že již dekrety ex nunc (od nynějška) nebudou součástí českého právního řádu.“ 
     Jan Kuklík svou stať publikoval ještě před zveřejněním »Froweinova posudku«, o který požádala Evropská komise, nicméně odhadl, že „problémem není nesoulad »Benešových dekretů« s právem EU, ale opravdu spíše politické a historické spory o legalitu a legitimitu »vyhnání« či »odsunu« československých Němců po druhé světové válce“.
     Podle Kuklíka není možné problematiku »Benešových dekretů« redukovat jen na jejich právní rovinu, ale zároveň ji není možné ignorovat, neboť diskuse o právních normách vyvolávají otázku důsledků kroků, které vedou ke změnám těchto norem. Otázka zrušení dekretů se nejčastěji pojí „s obavou o možném zpochybnění českého restitučního zákonodárství po roce 1989 a některých majetkových poměrů vzniklých v důsledku uplatnění konfiskačních dekretů prezidenta republiky“. Upozorňuje, že právní normy mají sice vlastní zákonitosti a pravidla výkladu, ale není je možné poznat pouhým výkladem jejich textu, ale ten musí být doplněn i „analýzou jejich individuální aplikace v konkrétní historické situaci“. Například je třeba rozlišovat faktický stav (chování občanů a národních výborů těsně po skončení války – násilí vůči německému obyvatelstvu, drancování opuštěného majetku, jeho rozkrádání) od posuzování úrovně samotných právních předpisů.
     Národním výborům, vysvětluje Kuklík, byl svěřen rozhodující podíl na aplikování nového práva formulovaného v prezidentských dekretech – vydávaly konfiskační výměry, vyhlášky a zároveň jejich nadřízené složky rozhodovaly o případných stížnostech a odvoláních a teprve pak bylo možno se odvolat ke správnímu soudu. „Nejvyšší správní soud pracoval relativně pomalu a řada případů byla rozhodnuta až po únoru 1948, tj. po komunistickém převratu (nejvyšší správní soud navíc únorový puč záhy nepřežil a byl zrušen), či nebyla projednána vůbec,“ píše Kuklík. Dále řada případů zejména osob německé národnosti postižených v rámci »divokého« odsunu (před rozhodnutím Postupimské konference o organizovaném odsunu) se před soud ani nemohla dostat. 
     Jan Kuklík uvádí, že nelze aplikovat na dekrety principy mezinárodních smluv o lidských právech, které byly přijaty až později a nemají retroaktivní působnost. Třeba hromadné vystěhování cizinců (národnostních menšin) „výslovně zakázal teprve Dodatkový protokol č. 4 z roku 1963 k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jímž byla tehdy Česká a Slovenská Federativní republika vázána teprve od 18. března 1992“. Zásadní je podle právního historika argument, že odsun německé menšiny z ČSR je záležitostí primárně mezinárodněprávní a mezinárodněpolitickou a souvisí se spojeneckou politikou za války a po jejím skončení a hlavně s Postupimskou dohodou. „Odsun a právní kroky, které s ním souvisely, mohou být kvalifikovány i jako součást bezpečnostních garancí pro futuro a sankcí, které v souladu s tehdejším mezinárodním právem spojenci uplatnili v legální válce proti nacistickému Německu,“ píše Kuklík. Tento výklad potvrdily na výslovnou žádost české diplomacie v roce 1996 vlády USA, Ruska a Velké Británie, když Francie se k Postupimi nevyjádřila, ale prohlásila ji za uzavřenou historickou kapitolu a poskytla úplnou a celou podporu české kandidatuře na vstup do EU.
     Jan Kuklík uvedl i několik poznámek, jež by z právně-historického hlediska měla tehdejší diskuse o tzv. Benešových dekretech reflektovat. Na prvním místě zmiňuje samotný pojem »Benešovy dekrety«, který obsahuje zřetelný pejorativní podtext kriticky namířený proti Edvardu Benešovi, jenž je v tomto pojetí dokonce pokládán za hlavního viníka tragického poválečného odsunu německé menšiny, a to nejen z Československa. Jenže šlo o dekrety prezidenta republiky, které připravovala, projednávala a schvalovala napřed mezinárodně uznávaná exilová a poté první poválečná vláda a pak se z nich staly ústavní a běžné zákony ČSR.
     Za druhé „v případě způsobu přijímání dekretů a v otázkách, které upravovaly, se nejednalo jen o nějaký specifický československý problém či snad o izolovanou česko (slovensko)-německou otázku. Podobně postupovaly i ostatní exilové vlády v Londýně i obnovující se státní orgány v osvobozených státech západní i střední a jihovýchodní Evropy,“ píše Kuklík a rozebírá pak zejména případ Polska. Za třetí připomíná, že dekretů bylo více než sto čtyřicet a upravovaly nejrůznější otázky, od státních rozpočtů, čs. vojenských jednotek, přípravu ekonomické, politické a sociální obnovy státu, změny v ústavě, zajištění obnovy právního řádu, až po potrestání válečných zločinců, řešení osudu německé a maďarské menšiny, znárodnění, řízení výroby a uskutečnění správní reformy zavedením národních výborů. Za čtvrté zdůrazňuje, že je třeba kategoricky odmítnout snahy obviňovat v souvislosti s »Benešovými dekrety« a odsunem Československo z »bezpráví« či dokonce z mezinárodního zločinu genocidy. „Tato tvrzení jdou daleko za hranice pouhých „neškodných“ morálních, historických či politických soudů a jejich eventuální právní následky by nebyly zanedbatelné,“ vysvětluje Kuklík. A dodává: „Dekrety jsou spojeny s odsunem jen v tom smyslu, že definovaly osoby, které ztratí československé státní občanství (primárním důvodem nebyla příslušnost k německé národnosti, ale státní příslušnost k nepřátelskému státu v době druhé světové války).“ Drtivá většina sudetských Němců získala totiž po Mnichovu a 15. březnu 1939 německou (říšskou) státní příslušnost, zatímco ostatní obyvatelé Protektorátu byly protektorátními občany druhé kategorie, nehledě na Židy, kteří byli postupně zbaveni všech občanských práv.
A za páté by dekrety, jak také připomíná česko-německá deklarace z roku 1997, měly zůstat součástí historie a ne současného politického zápasu. „Je jednoznačné, že absolutně nepřipadá v úvahu jakékoli rušení těchto norem ex tunc (od jejich počátku). U každého jednotlivého dekretu je navíc třeba posuzovat jejich právní stav individuálně,“ píše právní historik Jan Kuklík.

Pokračování