Benešovy dekrety a Evropa – reminiscence (1)

Uprchlická krize odsunula řadu témat, co ještě nedávno vzrušovala Evropu. Tématem, jež ohrožovalo náš vstup do EU, byly »Benešovy dekrety«. Nyní jsou, zdá se, zapomenuty. Přesto mám pocit, že s dneškem souvisí.

     V současnosti jde o to, že se do Evropy hrnou davy lidí z Asie a Afriky a Evropská unie vymýšlí, jak s nimi naložit, kam je umístit..., bere za hotovou věc, že tady budou a málo se stará o důsledky, jaké tento exodus bude mít. Ještě před takovými třinácti lety ale měla EU problém s přijetím celé České republiky, a to kvůli více než půl století starým právním normám, kterým se říká stručně a nepřesně »Benešovy dekrety«. Jak to tedy na začátku třetího tisíciletí bylo. 

Benešovy dekrety a Evropa
     Takzvané »Benešovy dekrety«, na základě kterých byly v Československu po II. světové válce nastoleny právní podmínky, za nichž bylo možno vysídlit zdejší několikamilionovou německou menšinu, se dostaly do popředí zájmu zejména v době před rozšířením Evropské unie v roce 2004 o deset nových států, mezi nimiž byla i Česká republika. Rozličné aspekty a souvislosti československých prezidentských dekretů se probíraly v německých, českých a rakouských médiích, ale i ve sdělovacích prostředcích dalších zemí, vyjadřovali se k nim více či méně zasvěceně politici, politologové, právníci, historikové, mediální experti, intelektuálové a publicisté různých profesí a zaměření. Hlavní diskuse na toto téma proběhla ovšem v letech 2002 a 2003 na půdě Evropského parlamentu a v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR.
     Tyto dvě debaty se staly předmětem studie německého historika a publicisty Christiana Domnitze, kterou nazval »Zápas o Benešovy dekrety před vstupem do Evropské unie«. V ČR vyšla v překladu Matěje Spurného v roce 2007. Autor v ní analyzuje vnitřní i vnější faktory debaty na toto téma, z nichž zejména pohled zvenčí znamená přínos. Spor o tzv. Benešovy dekrety naplno eskaloval po slovní přestřelce Bernda Posselta (člena Evropského parlamentu, spolkového předsedy Sudetoněmeckého krajanského sdružení a rovněž předsedy Panevropské unie v Německu) s tehdejším předsedou vlády ČR Milošem Zemanem v roce 2001, na kterou dalšího roku navázal populista Jörg Haider (zemský hejtman Korutan a předseda parlamentní strany Svaz pro budoucnost Rakouska) a posléze i Viktor Orbán (v letech 1998-2002 a také v současnosti maďarský premiér). 
     Domnitzem dotazovaní poslanci Evropského parlamentu se shodují vesměs v tom, že téma československých prezidentských dekretů sem bylo vneseno zvenčí a z původně bilaterální česko-německé záležitosti se stalo multilaterální téma, které bylo postupně včleněno do agendy týkající se rozšíření EU a v době nejvášnivějších debat dokonce přehlušuje vlastní téma rozšíření. (Diskuse k rozšíření EU na východ se v 80 procentech soustředila na debatu k podmínkám vstupu České republiky, přičemž většinou se  vyjadřovala k problému tzv. Benešových dekretů.) 
     Podoba diskusí o československých prezidentských dekretech v Evropském parlamentu a v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR se přitom značně odlišovala po obsahové i formální stránce; jak hodnotí Domnitz. V Evropském parlamentu určovali v období let 2002 a 2003 způsob a směr debaty kritici dekretů. „Právě oni rozhodovali o jednotlivých aspektech, jež potom hrály roli i v rámci veřejné diskuse o dekretech. Ostatní skupiny se podle nich řídily a vycházely z jimi předestřených témat. Přestože samotný spor vznikl jinde, účastnil se Evropský parlament celé debaty aktivně,“ píše Domnitz. „Debatu, která probíhala v české poslanecké sněmovně a na české politické scéně obecně, vnímali její aktéři jako diskusi vnucenou. Čeští poslanci tak Evropský parlament zmiňovali v jedné rovině s bavorskými a rakouskými politiky jako jeden ze zdrojů vnějšího tlaku,“ vysvětluje Domnitz charakter diskuse k tématu na druhé straně. Dodává, že se česká politika většinou potýkala právě s argumenty zahraničních politiků a institucí, přičemž reagovala zpravidla na ty extrémnější. Z toho je patrné, že česká politika zaujala obrannou pozici, neboť reagovala především na ty podněty, u nichž měla pocit, že se proti nim musí bránit. „Její vlastní výklad býval velice všeobecný a různé nuance a méně nápadné hlasy z druhé strany přehlížela,“ shrnuje Domnitz pohled českých politiků.
     Pro poslance Evropského parlamentu byl zásadní posudek odborníka na mezinárodní právo Jochena Froweina, jenž jim sloužil k základní orientaci v problému. „Tato analýza načrtla jisté řešení sporu a přispěla k uklidnění debaty. Poté co se ukázalo, že Česká republika v žádném případě nepřistoupí na požadavek zrušení dekretů přijímaný jako podmínka jejího vstupu do EU, prosadili se v Evropském parlamentu i v této věci poslanci naklonění rozšiřování unie, včetně umírněných kritiků dekretů,“ objasňuje Domnitz. Jinými slovy lze říct, že ze dvou možných přístupů zvítězil nakonec pragmatický přístup, který zkoumal hlavně  otázku, zda je český a evropský právní řád slučitelný a historické souvislosti nechal stranou. K jeho vítězství přispělo zejména zveřejnění tzv. Froweinova posudku, k němuž se upíraly naděje stoupenců i odpůrců dekretů. Tento posudek, jež konstatuje, že český právní systém je i s důsledky plynoucími z tzv. Benešových dekretů slučitelný s právem Evropské unie, se stal následně také předlohou pro zprávu Jürgena Schrödera (poslanec EP, jenž pracoval jako zpravodaj pro Českou republiku) o přistoupení ČR k EU, i když se na poslední chvíli před hlasováním podařilo Berndu Posseltovi zapracovat pozměňovací návrhy a hlasovat proti nim by v dané konstelaci znamenalo hlasovat proti návrhu jako celku, takže tyto změny nakonec prošly.

Co je míněno pod pojmem »Benešovy dekrety«
     Prezident Edvard Beneš stál v čele prozatímní vlády od konce roku 1938 do podzimu 1945, nejprve v exilu v Londýně a po návratu do vlasti také v Praze. „A v této situaci, kdy neexistoval svobodně zvolený parlament, jenž by přijímal zákony, vydal 143 tzv. dekretů. V několika málo z nich, datovaných na jaře, v létě a na podzim roku 1945, vyhlásil zabavení majetku sudetských Němců, německé menšiny v Československu, jež v roce 1939 masově podporovala invazi hitlerovských vojsk. Současně téměř tři miliony těchto bývalých československých občanů, považovaných za kolektivní původce neštěstí, které postihlo český národ v letech 1938-1945, byly vyhnány »manu militari« (nuceně) do Německa a Rakouska,“ uvádí historička Muriel Blaive, vědecká pracovnice pařížského institutu soudobých dějin a Francouzského ústavu pro výzkum ve společenských vědách ve sborníku »Benešovy dekrety« s podtitulem »Budoucnost Evropy a vyrovnání se s minulostí«. 
     

Pod pojmem »Benešovy dekrety« se v této souvislosti míní deset následujících dokumentů z roku 1945 a jeden zákon z roku 1946.
= »Konfiskační dekret« č. 5/1945 z 19. května 1945, kterým je konfiskován majetek „státně nespolehlivých osob“ (mezi něž jsou vedle českých a slovenských kolaborantů počítány i všechny osoby německé či maďarské národnosti). Tento dekret rovněž prohlašuje za neplatné všechny majetkové právní úkony, k nimž došlo po roce 1938 pod „tlakem okupace“.
= »Velký retribuční dekret« č. 16/1945 z 19. června, jímž byly zřízeny lidové soudy, které měly trestat nacistické zločiny.
= Dekret č. 12/1945 z 12. června, kterým je konfiskován zemědělský majetek Němců, Maďarů a „zrádců a nepřátel českého a slovenského národa“.
= Dekret č. 28/1945 z 20. července o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných „nepřátel státu“ českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci.
= Dekret č. 35/1945 o přechodném omezení výplat vkladů u peněžních ústavů (peněžních podniků) v pohraničním území.
= Dekret č. 33/1945 z 2. srpna, jímž Němci, kteří se v letech 1938/1939 stali říšskými občany, i další osoby německé národnosti pozbývají československého státního občanství, pokud nebyli uznáni za antifašisty.
= Dekret č. 71/1945 z 19. září o pracovní povinnosti sloužící odstranění válečných škod, která byla uložena osobám, jež pozbyly československého státního občanství.
= Dekret č. 108/1945 z 25. října, opět konfiskační dekret, jímž je konfiskován „nepřátelský“ majetek příslušníků německé a maďarské národnosti.
= Dekret č. 126/1945 z 27. října, jímž jsou v rámci internačních táborů a vězeňských zařízení zřízeny zvláštní oddíly pro vykonávání nucené práce pro „nacistické zločince, zrádce a jejich pomahače“.
= Dekret č. 137/1945, také z 27. října, jímž byly zřízeny internační tábory pro „osoby státně nespolehlivé“.
Kromě těchto deseti dekretů je velkým problémem také takzvaný »amnestijní zákon«, čili: 
= zákon č. 115 z 8. května 1946, o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, jímž je omilostněno jednání, k němuž došlo v době okupace a v prvních poválečných měsících, pokud účelem takového jednání „bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů“.
     

     »Vyhnaní« sudetští Němci se v Německu a Rakousku sice dobře integrovali a v Bavorsku se stali dokonce jedním ze čtyř „základních národů“, jak píše Muriel Blaive, avšak „ti nejméně umírnění, sdružení v Mnichově ve spolku zvaném Sudetendeutche Landsmanschaft, se nikdy nepřestali dožadovat revize minulosti. Volají po navrácení československého občanství, svého majetku, ba dokonce »práva na vlast« v českých zemích. Jejich požadavky vyjadřuje pohodlné, leč zjednodušující heslo, vytvořené »ad hoc« po roce 1989: zrušit »Benešovy dekrety«,“ vysvětluje dále Blaive.
     Podle Domnitze není však na základě obsahu a formy jazyka dekretů těžké pochopit, proč se staly hlavně po roce 1989 a pak v Evropském parlamentu předmětem kontroverzní diskuse. „V debatách, vztahujících se v mnohém k historickým událostem, se »Benešovy dekrety«, »vyhnání« nebo »odsun Němců« staly jakýmisi symbolickými místy paměti (Erinnerungsorte), která sdílejí generace pamětníků, jejich následovníci z mladší generace i společnosti, které je obklopují, a to ve velmi odlišných interpretacích. V různých národních a historicko-politických kontextech druhé poloviny 20. století se na různých stranách vyvinuly značně protichůdné významové horizonty. Symbolické místo skupinové paměti a jeho rozličné interpretace se opět staly (…) základem politického jednání,“ píše Christian Domnitz. 
     Muriel Blaive k otázce, o co jde ve sporu o »Benešovy dekrety«, uvádí dále, že sice neoblomná menšina  sdružená v landsmanschaftu „otázku dekretů přetřásala po celá desetiletí, až do pádu komunismu se jí kromě úzkého kroužku svých přívrženců nikdy nepodařilo oslovit širší veřejnost. Poválečné vyhnání Němců se totiž týkalo celé střední Evropy, nejen Československa, a bylo považováno za nezvratný důsledek nacistické agresivní politiky. Kromě toho v případě ČSR začal odsun v době, kdy v zemi stále pobývala sovětská a americká okupační vojska. Oficiálně byl posvěcen na Postupimské konferenci 2. srpna 1945“. Dodává, že československá komunistická vláda, opírající se o sovětskou podporu, požadavků radikálních sudetských Němců absolutně nedbala.
     Změna situace nastala až s rokem 1990, když se dostali v Československu k moci intelektuálové, kteří již dlouho přemýšleli „o nemorálnosti odsunu a jeho důsledcích v podobě nastolení totalitního komunistického režimu v jejich zemi,“ pokračuje Blaive. Následovala omluva Němcům za Československo od nově zvoleného prezidenta Václava Havla. Omluva posílila radikální sudetské Němce, kteří se v 90. letech chopili příležitosti i v souvislosti s obecnou tendencí v západních demokraciích přehodnocovat pojem morálního soudu dějin, tedy v podstatě zpětně na dávné zločiny aplikovat současná kritéria demokracie a lidských práv a vyhnání sudetských Němců se uvádělo jako jeden ze zapomenutých zločinů, které měly být uznány. „A nakonec – a možná především – se Česká republika, kandidátská země na vstup do Evropské unie, momentálně ocitla v oslabení vůči západní Evropě, především vůči zemi, která byla teprve nedávno přijata do EU, těžko si hledala své místo, a kde se navíc do koaliční vlády dostala ultrapravice – Rakousku,“ doplňuje Muriel Blaive.

»Budování budoucnosti« a ne revize minulosti – cíl evropské integrace
     Jisté náznaky, že by se z tématu »Benešových dekretů« mohl stát politický problém, který ovlivní proces evropského sjednocování, zaznívaly sice už na konci 20. století, ale zásadní roli tento rozměr politiky ještě na přelomu tisíciletí nehrál. Situace se změnila po radikálních výrocích konkrétních rakouských a českých politiků. Prvním byl Jörg Haider z rakouské strany Svobodných, jež byla tehdy součástí vládní koalice. „Haider podmínil rakouský souhlas se vstupem České republiky do Evropské unie zrušením československých prezidentských dekretů,“ vysvětluje Christian Domnitz. Odpovědi se dočkal okamžitě, když tehdejší český premiér Miloš Zeman prohlásil pro vídeňský týdeník Profil, že „sudetští Němci byli Hitlerovou pátou kolonou“ a že „se provinili jako vlastizrádci“. Situace se po těchto výrocích vyostřila na všech stranách a ještě více po výroku tehdejšího maďarského premiéra Viktora Orbána v Evropském parlamentu. 
     „Ten v únoru roku 2002 v zahraničním výboru parlamentu žádal – v přítomnosti komisaře pro rozšíření Güntera Verheugena – zrušení československých prezidentských dekretů. Orbán dodal, že by problém nechtěl otevírat jen na bilaterární česko-maďarské úrovni, protože československé poválečné dekrety postihly i mnoho Maďarů z jižního Slovenska. Přestože si poslanci byli již předem vědomi případné konfliktnosti tématu, byli členové zahraničního výboru překvapeni jednoznačností těchto výroků. Sám Jürgen Schröder, který se Orbána na dekrety tázal, později připustil, že takovou odpověď nečekal,“ popisuje eskalaci tématu »Benešových dekretů« Domnitz.
     Uvádí dále, že právě přání projednat otázku dekretů na multilaterární úrovni stálo u prvopočátku intenzivní celoevropské diskuse. „Belgická poslankyně za zelené dokonce následně zformulovala parlamentní otázku k Evropské radě. Předseda parlamentu se spolu s předsedy jednotlivých frakcí 11. dubna 2002 dohodli, že nechají k této otázce vypracovat právní posudek,“ píše dále Domnitz. Rozhodnutí vypracovat posudek bylo konkretizováno na zasedání předsednictva 14. května, a jeho účelem bylo prověřit současnou platnost a právní působnost československých prezidentských dekretů, stejně jako jejich slučitelnost s právními předpisy Evropské unie, kodaňskými kritérii a mezinárodním právem směrodatným pro vstup České republiky do Evropské unie. Tento dokument, na který Evropský parlament pak toužebně čekal, vstoupil ve známost jako »Froweinův posudek«, podle jeho autora, odborníka na mezinárodní právo, Jochena Froweina.
     „Vrcholní představitelé Evropského parlamentu pochopili, že od této doby budou československé prezidentské dekrety významným tématem evropské politiky. Rakouské požadavky signalizovaly navíc, že intenzivní spory o dekrety potrvají až do hlasování o vstupu České republiky do Evropské unie,“ objasňuje Domnitz.
     Možná shodou okolností, ale příznačně přesně ve stejný den, kdy se v EP rozhodlo o vypracování »Froweinova posudku«, tedy 11. dubna 2002, pronesl Günter Verheugen, komisař Evropské komise pro rozšíření, v Praze na půdě Karlovy univerzity, Fakultě sociálních věd zásadní projev, který nazval »Cíl evropské integrace leží v budování budoucnosti, ne v revizi minulosti«.
     Právě staroslavná pražská univerzita poskytla Verheugenovi odrazový můstek k proslovu, když v jeho úvodu řekl: „Je jen málo míst v Evropě, které by byly tak intenzivně spojeny s velkými jmény a významnými událostmi v intelektuálních dějinách Evropy jako Univerzita Karlova v Praze. Univerzitu v Čechách založil císař Svaté říše římské národa německého, z rodu Lucemburků. Kolik evropské historie je obsaženo v tomto stručném popisu!“ Hned vzápětí komisař prohlásil: „Dnes již nevidím žádné nepřekonatelné zábrany, které by stály v cestě ukončení vyjednávání o členství na konci letošního roku. Česká republika by se mohla zúčastnit voleb do Evropského parlamentu již v roce 2004 jako plnoprávný člen unie. Říkám to naprosto záměrně, vědom si toho, že v nedávné době padl jistý stín na přístupová jednání.“ 
     Hovořil o minulosti, s níž musíme žít, neboť ji nelze vymazat ani odčinit. Podle něj nelze odčinit nespravedlnost spáchanou v minulosti na jedincích i celých národech, ale nyní je výjimečná šance, aby se již nikdy neopakovala. „Nikdo nezpochybňuje poválečné uspořádání Evropy. Smlouvy EU neusilují o revizi tohoto uspořádání, nýbrž o budování nové budoucnosti,“ řekl Verheugen. Přístupová vyjednávání se nezabývají právním pořádkem nastoleným Čechy a Slováky po II. světové válce. „Důležité je pouze to, aby současný právní řád České republiky byl v souladu s kodaňskými přístupovými kritérii,“ zdůraznil a připojil přátelskou radu, aby této skutečnosti začali Češi konečně věřit. Bezpečné hranice, územní integrita, svrchovanost a bezpečnost jsou zárukami, jež potřebuje mít plnoprávný člen mezinárodního společenství, a ty existují. Jak uvedl, nemá smysl sčítat bezpráví a křivdy a vyvažovat je jinými křivdami a bezprávími. „Smysl má pouze konstatování, že lidská práva jsou všeobecná, že bezpráví zůstává bezprávím, a to všude, bez ohledu na to, na kom je pácháno, a že nelze dopustit, aby se opakovalo. (…) Skutečnost je taková, že v současné sjednocující se Evropě je používání vyhnání, zabavení majetku, útlaku nebo diskriminace jako politického prostředku nemyslitelné. Kdekoliv. A za jakýchkoliv okolností. Stejně nemyslitelné by však bylo opakování fašistického teroru, který tomu všemu předcházel,“ prohlásil Günter Verheugen. Ujistil pak, že jsou Benešovy dekrety věcí minulosti, dnes nemají právní důsledky, jsou zastaralým, vyhaslým, mrtvým právem. „Z evropského hlediska lze jen doufat, že sousedící země, Česká republika, Německo a Rakousko, dosáhnou porozumění při řešení otázek vlastní minulosti v duchu dobrých sousedských vztahů. Je také důležité, aby k tomu došlo před přistoupením České republiky k EU. Není to však podmínka vstupu. (…) Dobrým příkladem je Česko-německá deklarace z roku 1997, neboť poskytuje pravdivý obraz historických souvislostí,“ vysvětlil komisař Verheugen.

Pokračování