Eva a blažené zbité blues (povídka)

Rozloučili se na Švermově mostě, co dostal dvacet let potom zpět jedno z dřívějších jmen – Štefánikův most a nazývá se tak dosud. Dnes už se také nemusí přepisovat žádné knihy a na psacím stroji už vůbec ne.

     „Tvoje básničky se mi líbily nejvíc,“ řekla krásná dívka s blonďatými vlasy, usmála se a bez rozpaků přisedla se sklenkou bílého v ruce ke stolku k Adamovi.
     Nacházeli se v kavárničce Studia Rubín na pražské Malé Straně o přestávce pořadu Zelené peří pro adepty literárního umění. 
     „My se známe?“ optal se Adam jakoby bez zájmu.
     „Vlastně ne. Když jsem ale slyšela tvou poezii, měla jsem pocit, že se známe odjakživa. Jinak jsem Eva.“
     „Opravdu se ti moje věci tak líbily?“ pochyboval a i on se představil křestním jménem.
     „Byly mi hned děsně blízké, jak jsem je slyšela. Vyjadřují to, co cítím taky já,“ pokoušela se vysvětlit.
     „To těžko. Jsou to spíš moje vnitřní zmatky i úlety a ty, jak vidím, jsi přece jen holka a já jsem kluk. Tedy myslím,“ objasňoval teď zase on a díval se na Evu nedůvěřivě.
     „Ty o tom pochybuješ?“
     „O čem? Pochybuji totiž o hodně věcech,“ řekl bezbarvě.
     „Že jsi kluk,“ uchechtla se.
     „Občas pochybuji, jestli žiju. Třeba se jen někomu zdám,“ tvářil se stále vážně.
     „To jsem přesně myslela, že vyjadřuješ věci, které cítím i já. Taky pochybuju o životě. Ale jestli se někomu jenom zdáš, to bych se mu musela zdát i já a vůbec všechno kolem,“ začala rozvíjet jeho potrhlý nápad.
     „A co když se tady prolínají různé sny spousty nějakých bytostí, takže se zdáme každý někomu jinému,“ konstruoval dál tu blbost, co ho napadla.
     „Tak jak se vám to zatím líbí, pane Karasi,“ vyrušil je hlavní protagonista Zeleného peří Miroslav Kovářík, který se tu náhle objevil.
     „Nevím, jestli to dnes není malinko nekompaktní,“ zauvažoval Adam.
     „Zelený peří je přece vždycky trochu neučesaný, protože je sestaveno z poezie různých autorů rozličného zaměření i úrovně a koneckonců je to textapeal,“ namítl Kovářík.
     „Vím,“ řekl Karas netrpělivě. „Ale vy to vždycky umíte tak skloubit, že to působí, jakoby to všechno bylo napsáno právě pro ten pořad,“ snažil se mu přiblížit, co měl na mysli.
     „A dneska jsem to nedokázal?“ tázal se Kovářík.
     „Dneska se mi zdá, že představení trošičku skáče sem tam,“ mínil Karas.
     „Už vás nechám, abyste se mohl věnovat přítelkyni,“ usmál se Kovářík a odkráčel.
     „Pane Karasi?“ divila se Eva.
     „Tak se jmenuju – Adam Karas,“ přikývl.
     „Já jsem celým jménem Eva Rybářová,“ usmála se dívka. „To je náhoda,“ dodala.
     „Co jako?“ nechápal Adam.
     „No já jsem Rybářová a ty Karas a to je ryba. Takže se k sobě hodíme,“ vysvětlila Eva a zničehonic políbila Adama na ústa.
     Zůstal jako opařený.
     Potom se vzpamatoval: „Jakože já jsem ryba a ty mě lovíš, nebo co?“
     „Tak jsem to nemyslela,“ odmítla. „Ale pocem, Adame, on se tě Kovářík chodí vždycky ptát, jak se ti to líbilo?“ žasla Eva.
     „Jo, pokaždý,“ přitakal. „Ne, kecám,“ rychle se opravil. „Taky mě vykolejilo. Nejspíš mě už vnímá jako součást prostředí. Jsem tu dneska asi po pátý.“
     „A dnes ti poprvé něco zarecitoval před publikem?“ zajímala se.
     „Poprvé ne, vždycky přečetl jednu, dvě, tři moje věci,“ řekl bez náznaku chlubení.
     „Vážně?“ ujišťovala se překvapeně.
     „A co je na tom?“ zkoumal Evinu tvář, aby zjistil, proč jí to zní nepravděpodobně.
     „O Zeleným peří mi řekl kamarád, který sem taky nosil svoje básně, ale jemu Kovářík nikdy nic nezarecitoval, takže už sem nechodí. Tak si myslím, že se mu tvoje tvorba musí vážně líbit,“ řekla Eva uznale. 
     „Tvorba?“ opakoval Adam, jelikož si nebyl jistý, jestli si z něj nedělá šoufky.
     „No a co to je, když ne tvorba?“ netušila, co se mu na tom nezdá.
     „Asi tvorba, když jsem to vytvořil. Ale říkáš to, jako bych byl básník,“ vyložil Karas.
     „A nejsi, Adame?“ ptala se Eva škádlivě a svádivě.
     „Taky mám dojem, jako že tě znám odedávna, Evo,“ řekl, co si znenadání uvědomil.
     „Asi fakt duševně souzníme,“ řekla pateticky. „Kovářík si myslí, že jsem tvá přítelkyně.“
     „Taky jsem si všiml,“ přitakal Adam.
     „A byla by to pro tebe tak hrozná představa, Adame?“ sondovala.
     „Nepřemýšlel jsem o tom,“ odpověděl vyhýbavě a dopil víno.
     „Evo, jdeš? Už to bude začínat,“ vyzval Rybářovou mladík, co se objevil u jejich stolku.
     „Běž sám. Já si sednu na druhou půlku tady s Adamem,“ odpálkovala ho Eva.
     „No tak dobře,“ řekl mladík zklamaně a odpochodoval.
     „O co jde, Evo?“ ptal se Adam zmateně. „Jsi tu s přítelem, jak jsi o něm mluvila?“
     „Myslíš Vítka?“ zasmála se.
     „Nevím, jak se jmenuje,“ řekl Karas, vyděšený z toho, že se s ním ten kluk začne o Evu možná dohadovat. 
     „Ale ne,“ odmítala Eva jeho obavy. „Vítek je kamarád a jen mě sem doprovodil. Tamten je někdo jiný. Vítka básničky vůbec nezajímají,“ uváděla Adamovy strachy na pravou míru.
     „On si nemyslí, že jste pouhý kamarádi. Nebo by si aspoň přál, aby mezi vámi bylo cosi víc,“ namítl Karas.
     „Já vím, ale to si klidně může myslet. Za to neodpovídám,“ řekla ledově.
     „Poslyš, Evo, tobě nevadí jít na poezii s klukem, kterého to nezajímá a šel s tebou jen kvůli tomu, abyste byli spolu, protože je do tebe zabouchnutý?“ káral ji Adam.
     „Ale to je jeho problém,“ odporovala Eva.
     „Kdybys nevěděla, co k tobě cítí, tak jo. Takhle ho ale zraňuješ a jenom využíváš.“
     „Když to vidíš takhle, tak mi vlez na hrb,“ odsekla Eva zlostně.
     „Já jsem za tebou nepřišel,“ odvětil Karas útrpně.
     „Ne, promiň, Adíku. Nemyslela jsem to tak. Nechci se ale bavit o Vítkovi. Můžu si k tobě na tu druhou půlku sednout? A můžu ti říkat Adíku?“ zaprosila.
     „V Rubínu si každý může sednout, kam chce,“ řekl Adam lhostejně. „A mě tituluj, jak se ti zlíbí. Na jménu mi nezáleží,“ dodal.
     „Já ale nechci sedět vedle tebe, ale s tebou, chápeš?“ řekla Eva naléhavě.
     „Sem tam něco chápu a myslím, že zrovna teď jo,“ pronesl smířlivě.
     „Ty!“ strčila ho lehce dlaní do ramene.

     „Vítám všechny, kteří jste tu vydrželi na druhou polovinu dnešního Zeleného peří. První půlka byla sice trochu rozháraná, ale snad to teď napravíme,“ uvedl Kovářík pokračování pořadu. „Chtěl bych vás teď vyzvat, abyste se vyjádřili k tomu, co jste slyšeli a viděli před přestávkou. Jestli máte zájem,“ vybídl publikum protagonista.
     „Rád bych se na něco zeptal k básním pana Karase. Tuším, že se tak jmenuje. Ta o té borovici se mi sice dost líbila, ale v těch druhých dvou mi to přišlo občas jako samoúčelný rýmování. Nezdá se vám to taky pane Kováříku?“ ozval se mladý muž těsně vedle Adama.
     „Můžete se pana Karase zeptat přímo, sedí s přítelkyní hned vedle vás,“ poťouchle se usmíval Kovářík.
     Mladík se udiveně ohlédl po Adamovi, Eva mu zamávala. Karas se otočil do publika a hledal očima Vítka. Jak ho uviděl, Vítek se kysele ušklíbl. 
     „Promiňte, pane Karasi,“ řekl mladík vedle něj. „Není to trochu samoúčelný rýmování?“
     „Je. Ta o té borovici taky,“ souhlasil Adam unaveným hlasem.
     „Tak se neurážejte. Jen jsem vyslovil názor. Ta o borovici se mi líbila, ale ty dvě další mi přišly v některých místech jako samoúčelný rýmování,“ vysvětloval mladík.
     „Já se neurážím a opravdu s vámi souhlasím,“ namítal Adam. „Ostatně myslím, že tyhle mé říkanky nestojí za nějaký odborný rozbor ani za debatu,“ vysvětlil Karas.
     „Jste dost nepřístupný, že,“ usoudil mladík.
     „Asi jo,“ řekl Adam. „A vy jste se zase zamiloval do samoúčelnýho rýmování,“ dodal.
     „My jsme sem přišli na poezii a ne na nějakou polemiku,“ vykřikl kdosi z obecenstva.
     „Jasně, to si můžete vyříkat potom,“ přidala se mladá žena. „Chceme slyšet poezii.“
     Kovářík naštěstí poslechl a zarecitoval skvěle »Reduta blues« od beatnického básníka Václava Hraběte, snad jediného českého toho druhu. »Hledám tě / v městě rozpáleném / za poledne / Hledám tě / v tomto městě / rozkopaných ulic pivních lásek krásných / podzimů a dlouhých kostelních / věží které se podobají tvým / prstům / Hledám tě / a je to beznadějné / legrační a naivní / Je přece tolik tramvají v kterých mě můžeš minout / je přece tolik nábřeží kde můžeš prokřehlá / a doufající čekat / na něco úplně jiného / Je tolik biografů kde můžeš potichu plakat / nad divným koncem / krásného Itala / Je tolik ulic a / slov přes která na sebe nevidíme / je tolik mužů kteří tě mohou udělat daleko šťastnější / než by se podařilo mně / je tolik dobře znějících milostných veršů / a republika má / v oběhu tolik peněz / Je tolik domů kde můžeš právě být / na návštěvě / Je tolik štěstí / (na doplňkovou půjčku) / je tolik postelí / a tolik telefonních čísel / Jo máš pravdu a je to trochu / sentimentální / to co říkám / Ale co / třeba slunce / To není pozér? / Každý večer se jde / utopit / s ohromnou parádou a bengálem / a ráno zase / vstává jakoby nic / Čekám až / pianista skončí / abych zahrál svůj chorus / Nevím co budu hrát / Je tolik dobře znějících / milostných veršů a republika / má tolik peněz / v oběhu je tolik postelí / Hraju a myslím že / to není beznadějné / neboť skrz plot a kouř / za sebou slyším buben / jak v nepravidelných / chraplavých příklepech / vytlouká chválu / věčného hledání«
     Mirek Kovářík recitoval, jak to uměl jen on, civilně i s patosem, přesně podle potřeby a když skončil, všichni na zlomek vteřiny oněměli a pak zabouřil mohutný potlesk. Adamovi se Hrabětova báseň moc líbila – tak nějak mají znít beatnické verše; říkal si, aniž opravdu znal tento americký básnický směr či hnutí. Allen Ginsberg byl v roce 1977 dávno zase ve Spojených státech a Adam slyšel všehovšudy pár beatnických básní právě tady v Rubínu.
     „To bylo fantastický,“ svěřila se Eva s dojmem z Kováříkova podání Reduty blues.
     Zelené peří skončilo a Vítek se pokusil přesvědčit Evu, aby se k němu zase přidala, když spolu přišli, ale ona ho opět odmítla a culila se na Adama a škemrala, aby s ní šel ještě na procházku noční Prahou, takže Karas nakonec svolil.

     Karmelitskou ulici přešli při ústí do Malostranského náměstí a vydali se Mosteckou na Karlův most. U zábradlí nad druhým pilířem se zastavili a koukali na Vltavu a na Kampu. 
     „Všiml sis, Adíku, jak Kovářík přijal tvůj názor, že je pořad trochu rozháraný?“ ptala se Eva přímo mazlivě.
     „Proč by to nevzal, když bylo? Kovářík je natolik inteligentní a machr na poezii i tyhle pořady, takže může přijmout nějakou výtku a neublíží to nijak ani jemu, ani tomu, co dělá,“ vyložil Adam.
     Rybářová mu pátravě pohlédla zblízka do tváře. Jeho způsob, jakým vysekl Kováříkovi uznání, ji dojal.
     „Co je?!“ ucukl Karas hlavou, jak se lekl minimální vzdálenosti jejího obličeje.
     „Líbíš se mi, Adíku,“ usmála se Eva.
     Znovu se k němu přitáhla, přiblížila své rty k jeho a políbili se, dnes už podruhé, ale teď dlouze. Pak už jen zavěšeni do sebe kráčeli po Karlově mostě.
     „Kam vlastně jdeme?“ zajímal se Karas.
     „Třeba ke mně?“ ptala se Eva.
     „To by šlo,“ souhlasil Adam. „Kde bydlíš?“
     „Mám kousek od Švermova mostu podnájem,“ vysvětlila Rybářová.
     „Ty nejsi z Prahy?“
     „Nejsem. Studuju tady.“
     „A co?“ vyzvídal Karas.
     „Fakultu tělesné výchovy a sportu,“ pochlubila se Eva.
     „Takže sportovkyně,“ konstatoval Adam.
     „Tak trochu,“ odvětila. „A co děláš ty?“
     „V papírnách,“ řekl Adam neurčitě.
     „A co tam děláš?“ sondovala teď zase Eva.
     „Obalovýho technika,“ řekl nevrle.
     Její vyptávání mu vadilo, i když ji sám předtím vyslýchal.
     „Co vytváří takovej obalovej technik,“ nenechala se odradit.
     „Vlastně jsem konstruktér obalů, takže vymýšlím obaly,“ vysvětloval otráveně.
     „Obaly na co?“ ptala se nechápavě.
     „Obaly z lepenek na různý věci a zboží,“ pohladil Evě bok. „A už se na nic neptej.“
     „Už ani otázku,“ přikývla a dlouze se políbili.
     „Bydlíš s rodiči?“ zeptala se Eva, když se jejich ústa vzdálila.
     „Tvrdila jsi, že už ani otázku,“ povzdechl si Adam. „Jo, bydlím. Ještě něco?“
     „Už jenom jestli nebudou mít strach, když nebudeš v noci doma?“ starala se Rybářová.
     „Cože? Já nebudu v noci doma?“ vyděsil se.
     „No budeš přece se mnou,“ řekla s úsměvem.
     „To je novinka,“ odpověděl. „Nebudou mít strach. Je mi třiadvacet.“
     „Mně je dvacet,“ řekla Eva, aby měl Adam jasno.
     
     Evin podnájem byla jedna poměrně velká místnost s vodovodem, elektrickým vařičem, malou ledničkou a sprchovým koutem, do které se vcházelo z pavlače, odkud byl výhled do špinavého dlážděného dvora. Rybářová nalila do hrnků na kávu víno z načaté láhve, co měla v ledničce.
     „Půjč mi ještě tu básničku o borovici,“ požádala a vlezla si s vínem na postel.
     Adam vylovil z plátěné tašky od plynové masky papíry, co mu Kovářík vrátil, donesl je Evě, odešel zpátky k oknu a koukal přes pavlač na dvorek, co osvětlovala matná lampa.
     „Pojď si sednout ke mně. Co tam furt stojíš?“ vybídla ho Eva.
     „Koukám na dvorek,“ řekl Adam.
     „A co tam je?“ zajímala se.
     „Nic. Je hnusný a bezútěšný. Líbí se mi,“ odpověděl Adam.
     „Jsi magor,“ zachechtala se. „Pojď už ke mně.“
     Karas poslechl jen napůl a zůstal stát u rozlehlé válendy.
     Eva zatím přečetla z papíru, než se Adam rozhoupe: »Letní bouřka – I velký strom se někdy zlomí, / zapraská a v bezvědomí / rozčísne se, / když výboj do něj / zapíchne se. / Zahřmí hrom / a rachot táhne oblohou / k uzoufání zčernalou. / A najednou už borovice / neční nad skálou.«
     „Je vážně hezká,“ usmála se pak na Adama.
     „Nebudu tvrdit, že ne. Napsal jsem ji. „Jen nevím, jestli to není samoúčelný rýmování,“ odpověděl s kamennou tváří.
     „Jsi fakt blbej,“ smála se a kroutila přitom hlavou. „O co jde, Adíku? Nechceš ke mně?“ zvážněla Eva.
     „Je tolik mužů, kteří tě mohou udělat daleko šťastnější a je tolik postelí, ve kterých mne můžeš minout,“ odvětil slovy z Reduty blues, co si trochu upravil pro potřebu chvíle.
     „Ještě nikdo mě neodmítl takhle poeticky,“ řekla. „Vlastně mě neodmítl ještě nikdo. Já ti ale rozumím,“ dodala.
     „Vážně?“ reagoval Adam na poslední větu.
     Eva seděla na posteli, lokty si objímala kolena, Adam stál, koukal na ni a oba mlčeli.
     „Skoro se neznáme, Evo. Chápeš? Nestojím o jednu noc s tebou. Uvidíme se zítra?“ vysvětlil, zeptal se a navrhl potom.
     Dlouho Adama mlčky pozorovala a pak řekla: „Ano!“
     „Tak ve tři na Václaváku pod ocasem?“ nabídl termín a místo rande.
     „Kde?“ vykulila oči.
     „Jo aha. No u sochy svatého Václava, tam, kde má jeho kůň ocas,“ objasnil.
     „Tak jo,“ souhlasila. „Tobě se dost líbí básně Václava Hraběte, že?“ změnila téma.
     „Chtěl jsem si koupit jeho sbírku Blues v modré a bílé, co nedávno vyšla. Už jsem ji ale nesehnal,“ řekl na vysvětlenou.
     „Líbí se ti jeho básně proto, jak jsou napsané, nebo tě dojímá taky jeho smutný osud?“
     „Obojí,“ připustil.
     „Ale chtěl bys tu jeho sbírku?“ ujišťovala se.
     „Jasně. Ty ji máš?“ zaradoval se.
     „Ne, to ne, ale seženu ti ji,“ slíbila Eva.

     Viděli se zítra i pozítří a další den mu přinesla papírovou složku a v ní Hrabětovu sbírku Blues v modré a bílé přepsanou na psacím stroji.
     „Kdes to vzala?“ ptal se užasle.
     „Přepsala jsem to,“ usmívala se Eva.
     „Ale z čeho? Kde jsi vzala tu knížku?“ vyzvídal Adam.
     „Vítek si ji někde půjčil a pak ji půjčil mě,“ vysvětlila.
     „Vidíš, co je pro tebe schopen udělat,“ řekl Karas.
     „Řekla jsem mu, že ji chci pro tebe,“ oznámila překvapenému Adamovi.
     „Co jsi mu za to slíbila, že to pro tebe udělal? Že budeš od teď s ním nebo co?“ nemohl si to Adam srovnat v hlavě.
     „Blázníš?! Je bez šance,“ odpověděla chladně.
     Adam na ní dlouho a beze slova hleděl, podíval se ze Švermova mostu do Vltavy a pak řekl nekonečně smutně: „Fakt si moc cením, že jsi tu knížku pro mě přepsala, ale myslím, Evo, že ani mi dva nemáme vůbec žádnou šanci.“